Horečka distančního dopoledne

Miluji trapné vtípky. Miluji, jak nás vzdalují od egoismu a přibližují k nadhledu nebes. Více než kdovíjak duchaplné rozmluvy. V náročnějších chvílích jsou pro zachování obyčejného zdravého rozumu dokonce nezbytné. Brát svou vážnost a své každodenní trampoty s humorem je zdravé a vyživující pro duši. Zeptejte se třeba svého psychiatra.

Možná jsem ta otravná a dlouhotrvající covidová opatření tak trochu přivolala. Ne, nehraju si ráda na paní důležitou, ale poslouchejte. Právě před rokem mne začala čím dál častěji přepadat únava ducha. Způsobovalo ji zřejmě pracovní vytížení, denní rodinné taxikaření a nedostatek spánku. Život v poklusu od hudební tvorby k číslům na ciferníku hodinek a číslům na bankovním účtu, v poklusu od sporáku a kýblu přes domácí úkoly, zušku až před publikum a zpět do hnízdečka lásky, ten vysněný život mi začal mírně protékat mezi prsty. Společného času nebylo tolik, kolik bychom doma potřebovali. Dnes to zní rouhačsky, ale nelynčujte mne, prosím. Opravdu se mi zdálo, že by bylo moc pěkné, kdyby se svět na chvíli zastavil. Žádné koncerty, tréma, žádná škola a kroužky, na které je třeba přijet s dětmi učesanými, čistými a včas, žádné vstávání a ponocování. Prostě se jen tak chvíli válet, chodit do přírody, sázet rostlinky, péct buchty a být spolu. Jednoduchost. A taky jsem toužila jít ještě jednou na mateřskou. Splnilo se mi obojí. Čtvrtého potomka jsme počali na počátku jarního lockdownu. Ovšem ve věci touhy po zastavení rychlého běhu světa jsem asi nezadala dost konkrétní časový údaj. Ajaj. Fatální chyba. Měsíc klidu by mi tenkrát býval stačil. Při studiu brakové esoterické literatury jsem zjevně neprojevila dostatečnou pečlivost a zapomněla jsem, že pokud u přací myšlenky nezadáš přesný časový údaj, můžou si to nahoře přebrat jakkoliv. Všem se nám za to hluboce omlouvám.

O rok později jsem o 15 kg živé váhy bohatší a píšu tento článek s malým synkem v náručí. Jedna dcerka mě tahá za nohu (pak nemám mít povyskočenou kyčel, au!), druhá se právě vrací zasněžená domů, třetí se válí demotivovaná v posteli. Prý ji bolí v krku a hlava. Asi má covid? Nebo to má ze mě. Nutila jsem ji totiž dodělat školní práci dopoledne. Nadávala jsem, že donekonečna odkládá výtvarku. O houslích nemluvě. Trvala jsem na tom, že umyje po obědě čtyři talíře. Hrozné, že? A taky jsem ji až nemravně dlouho přemlouvala, aby mi dovolila vyfotit její pracovní stůl se školními pomůckami. Myslím, že by vás ten snímek pobavil a dost možná i uklidnil. Dcera je ovšem ve své introverzi neoblomná. Když ten stůl vidím, chápu.     

Abych objasnila situaci, je nás doma ve dvaplusjedničce lidského rodu šest. Král, královna, tři princezny (10 let, 7 let, 4 léta) a dvouměsíční pán tvorstva, který si upevňuje svou šéfíkovskou pozici nahlas, hodně a často. Ještěže se nenarodil dřív, když se učila distančně i prvňačka, protože to by prostě fakt nešlo. Nyní tedy přebývá dopoledne doma pan uřvánek a s ním často i školkařka, pro kterou je hra „my jsme dvě miminka a já su to menší“ asi zajímavější než vstávání do školky. A čtvrťačka. Nu, víte co? Udělejme si v tom systém:

5:00 Malý pán tvorstva se kojí, mrčí, blinká, nese se na toaletu. Protože mé reakce v pět ráno nestojí za nic, následuje umývání a převlékání pána tvorstva, umývání a převlékání mámy, umývání koupelny – podlaha, stěny, pračka, sušička atd.

5:20 Šéfík rozdává sladké úsměvy, lehce konverzuje, nelze mu odolat.

5:45 Vařím kaše, čaje, mažu svačiny.

6:00 Šéfík chce jít spát, řve, nosí se v šátku, kojí se, usíná.

6:30 Horká sprcha, studená sprcha, horká sprcha, studená sprcha…energie na celý den.

6:45 Jak se budí princezny? Některé těžko. Asi čekají na prince.

6:55 Vstává velký pán tvorstva, kafe, snídaně, pokyny k oblékání a česání – často marné.

7:25 Princezna prvňačka, která má s tatínkem odjíždět do školy, není k nalezení.

7:30 Je nalezena v pyžamu pod peřinou. Nadávám, že v tom oblékání moc daleko nedošla. Odpovídá s divadelním úsměvem: „Tss, já jsem došla strašně daleko za svůj život!“ Je jí sedm.

7:31 Řvu smíchy, šéfík se budí, řve, chce se kojit, kojím ho, přitom jednou rukou češu princeznu, druhou zapisuji družinu. Ten počet rukou mi nějak nevychází…

7:32 Šéfík řve, už nechce, beru ho na brknutí, blinká, utřu se, češu nejmladší princeznu, mezitím popoháním prvňačku k oblékání. Šéfík jde na toaletu. Tedy je nesen.

7:40 Tatínek, který mezitím ometl a oškrabal auto, odváží princeznu do školy, sebe na stavbu našeho dřevěného paláce.

7:41 Malá princezna řve, že chtěla jít do školky. Pozdě, kotě. Šéfík je nesen na toaletu.

7:45 Přemýšlím o druhé kávě, když ta první dopadla studeně a na ex, ale je mi to trapné. Navíc zjišťuji, že máme ještě další princeznu, která si čte v naší posteli. Vyháním ji obléct se a do mrazu nakrmit a vyvenčit psy.

8:00 Odhrnuji hračky a drobné části nábytku v dětském pokoji stranou a zapínám malé princezně z youtubka jógu pro děti. Konečně chvíle jen s miminkem, uklízíme v kuchyni, rozčesat a že by i pudr a řasenku??? Ok, stíhám to, dnes budu doma za dámu.

8:50 Čtvrťačka se chystá k online výuce. V zavřeném pokojíčku jí už asi bývá smutno. Nebo se školní notebook na její stůl prostě nevejde? Kdyby mi dovolila foto, viděli byste, proč. Každopádně poslední dva týdny se učí v kuchyni. Tím pro mne „onlajny“ povýšily na nejvíc stresovou hodinku za den. Ne, že by dcerušce učení nešlo, to ne. Ale přece jen tu žijeme i my ostatní…a já obvykle takhle ráno ještě ve spoďárech, pokud vůbec. Takže buď obléct nebo důsledně kontrolovat svůj pohyb. Navíc – kojící matky jistě pochopí – udržet hodinu pod dozorem poprsí, které se po kojení doma často svobodně větrá (pro zdraví, víme? Aby nás neohrozila infekce z rozžužlání.)…jó, to musí mít jeden silně rozvinuté sebeovládání.

9:00 V naší kuchyni je naráz přítomno několik cizích lidí. Začínám si zvykat.

9:10 Šéfík usíná, jdeme s nejmenší princeznou vařit. Do oleje mi stříkne voda, hlučné prskání nemá konce, čtvrťačka na mě vyčítavě čučí, já na ni čučím bezradně.

9:20 Šéfík se budí, rozbalím ho v koupelně, malá ho hlídá, já vařím.

9:25 Šéfík řve. Jdu tam. Malá mu cpe do pusy gumového medvídka. Prý ho chtěl hrozně ochutnat.

9:30 Podléhám vábení druhé kávy. Šéfík se chce kojit, lehám si do postele s oběma menšími dětmi.

9:40 Něco smrdí. Připálila jsem kafe ve french pressu. Beru šéfíkovi prso, řve. Cpu french press pod vodu, syčení nemá konce, čtvrťačka na mě čučí naštvaně, já na ni bezradně.

9:50 Online končí, holky svačí a pak si hrají na kopanou. V naší posteli leží proti sobě a kopou se. Jedna má sedmnáct kilo, druhá čtyřicet.

10:10 Šéfík usíná v šátku. Holky mají indiánskou hodinku. Mohou mě oslovovat jedině v ohrožení života. Velká si jde dělat úkoly, malá maluje vodovkami a píše mi dopis. Pouštím si záznam mezinárodního online kurzu Feldenkreisovy metody pro zpěváky a hlasové pedagogy. Já su totiž umělkyně, víte?!

10:20 Něco smrdí. Připálila jsem polévku.

10:30 Zjišťuji, že jako dopisní papír posloužilo mé růžové daňové přiznání.

10:45 Pojďme radši ven. Rychle kontroluji úkoly, oblékání nebudu popisovat. Beru si s sebou i ručník, pokud by se mi chtělo do vody. Oblečený šéfík jde na toaletu. Takže všechno znovu. Řve.

11:00 V lese u rybníčku se upokojím. Holky si hrají na hrázi, šéfík spí. Je teplý únorový den, chci do vody. Jen ta kojící ňadra musí zůstat v teple, proto si nechávám tílko a ovazuji si hruď šálou. Po pás v chladivé tekutině s ošplouchanými pažemi a obličejem je dobře. Chci si namočit vlasy. Zbožňuji mokré vlasy. Člověk má s nimi úplně novou duševní jiskru. Ovšem vyskytla se drobná překážka. Už jste si někdy zkoušeli namočit hlavu – stojíce přitom po pás ve vodě – tak, aby prsa zůstala suchá?… S mokrým tričkem a šálou propadám strašlivé panice. „Dostanu zánět prsu, nohy, všech čtyř palců a levého ucha. Naroste mi mezi prsama škodolibý sněhulák. V příštím životě si vezmu černocha a budu mu rodit samé Eskymáky v tuleních kožešinkách.“, produkuje můj mozek lynchovské vize strachu. Po chvíli získávám kontrolu nad svým dechem, tudíž se uklidňuji a jsem ráda, že kolem nejde zrovna na procházku nikdo z Ospodu.

11:30 Cestou domů se tážu čtvrťačky, co se ještě má učit. Promrskáme vzory podstatných jmen, násobilku, počasí v angličtině a orgánové soustavy. Zrovna jsme u vylučování a zkouším chyták: „A ještě máme jeden samostatný OBROVSKÝ orgán, kterým taky vylučujeme…“ Očekávám pohotově geniální rozluštění „kůže“, ale mám smůlu. Po chvilce ticha se dočkám úlevného zvolání: „PINĎOUR!!!“

Nu, a tak dále.

Odpoledne jdeme naproti prvňačce. Ta se má nejlíp. Týden za týdnem je vidět, jak jí společenský život prospívá, jak kvete a rozvíjí se. Nejstarší je na tom hůř. Izolace už trvá dlouho. Miminko sice přináší do života celé rodiny mnoho pozitivního, ale desetiletá potřebuje víc. Začíná být znát úpadek, ať dělám, co dělám. Snažíme se trávit hodně času venku, na stavbě, u koníků, vlastně je to docela fajn, i když občas zapomeneme na nějakou online hudebku, balet nebo školní úkol. Desetileté dítě už však mělo „svůj život“, o který přišlo. A trvá to neodpustitelně dlouho. Kamarádka školní psycholožka mi svěřila, že má teď mnohem víc práce než dřív. Navíc vídá poruchy, způsobené izolací, o nichž se učila na fakultě přesvědčena, že v praxi se s nimi nikdy nesetká. A co teprv dospívající!? Když si vzpomenu na svou pubertu a léta na konzervatoři…člověk rostl a zrál hlavně díky komunikaci s lidmi, učil se samostatnému životu, vztahům, zodpovědnosti svobody. To bylo minimálně stejně důležité jako hraní a umělecký rozvoj. Malým dětem na vesnici jakýsi pohyb a kontakty zajistíme, ale co dospívající?!?!?!

Končím ztěžka a bez vtipu, vím. Jedna věc je nadupat článek pro odlehčení čtenářova i autorova dne fórky. Ale vidět velké děti chřadnout na duchu i v dovednostech je věc jiná a mnohem vážnější. Musím se příště snažit být při studiu eso-braku důslednější a své tužby pro jistotu specifikovat jasněji. Protože na každém šprochu pravdy trochu a tohle jsem tedy opravdu nechtěla.

Onehdá jsme viděli jít po ulici skupinku veselých mladých lidí a srdce nám pookřála, jaký na ně byl pěkný pohled plný naděje. Snad nám všem budou takové pohledy umožněny stále častěji.       

(Eva Rohleder, hudebnice, matka 4 dětí, Lovčice)