„Záběry z dronu dávají světu nový rozměr,“ říká fotograf Vojtěch Peša

VESELÍ NAD MORAVOU – Čtyřiatřicetiletý VOJTĚCH PEŠA z Veselí nad Moravou fotografuje už 10 let, a tento druh umění má nejen jako práci, ale i jako krásného koníčka. „Potatil se“. Pamatuje si totiž ještě, jak jeho otec, člen „Skupiny pěti“, celoživotní skaut a nyní kostelník tamní farnosti, který se celý život věnoval výtvarnému umění a pracoval ve veselském kulturáku jako výtvarný grafik, vyvolával kdysi fotky ještě v temné komoře. Veřejnost zná fascinující záběry veselských zákoutí od Vojtěcha Peši nejen z tamního zpravodaje, protože fotí akce města, ale obdivovat je mohou i na sociálních sítích. Navíc fotí místa, která mu učarovala v okolí Veselí nad Moravou i na jižní Moravě vůbec. Také druhým rokem pracuje ve firmě zabývající se krabičkovou dietou jako fotograf jídla. V poslední době jej láká focení dronem. „Z prvních letů a pohledů jsem byl nadšený jako malé děcko. Zvláště ze situací, kdy vyletím například nad kopec nebo horizont a zjistím, že někde opodál je údolí zalité mlhou a prosvícené sluncem. Jindy je zase mlha, ale po vystoupání se otevře scenérie, kterou člověk jen tak nezažije. A to jsou ty chvíle, kdy srdce krajináře zaplesá,“ vysvětluje, proč tomuto trendovému focení nyní propadl. Stejně jako třeba extrémnímu otužování v ledové vodě.  

Považujete fotografování za druh umění? 

Fotografování určitě druh umění je, pokud k němu tak fotograf přistupuje. A nejen fotografování, ale i následná úprava fotek.

Jak se pozná dobrý fotograf? 

Na tohle se těžko odpovídá, dobrého fotografa nejspíš lidé poznají už podle fotky, tedy jakéhosi jeho rukopisu. Nejsou to bezmyšlenkovité „cvaky“, ale přemýšlí nad kompozicí, světlem a provedením, ať už jde o portrétní fotografii, krajinu, sport, reportáž apod.

Dá se focení naučit, nebo to musí mít člověk v sobě stejně, jako třeba dobrý malíř, sochař, hudební skladatel? Zkrátka „dar od Pánaboha“?

Je to přesně tak, do jisté míry se určitá zažitá pravidla, co se týče třeba kompozice nebo světla, skutečně naučit dají, ale u známých fotografů, kteří vyčuhují z toho současného množství „fotografů“ je to určitě o nadání a daru na ten konkrétní žánr fotografie, ve kterém vynikají.

Existují přesto nějaké univerzální rady pro lidi, kteří sice fotí rádi, ale mají pocit, že tomu chybí šmrnc? Nějaké malé fotografické desatero?

Desatero nejspíš ne, i když určitě je několik základních pravidel co se týče kompozice nebo světla. Je to hlavně o tom, že člověk fotí a nezůstává jen u té teorie. Je spousta lidí, kteří řeší techniku, objektivy, foťáky, které jsou určitě do jisté míry potřeba, a v určitých situacích je člověk technikou často limitován, ale zapomínají fotit. A důležité také je se potom nad výsledkem pozastavit, zjistit s čím člověk není spokojený a na to se zaměřit. 

Jaké tato přetechnizovaná doba přináší výhody pro dnešní fotografy? 

Například na internetu je spousta video návodů od různých tvůrců a umělců, od základních postupů jak u focení, tak u úpravy fotografií až po hlubší a konkrétnější témata. Ale určitě by každý, kdo se focení chce věnovat vážněji, měl chápat „posvátný trojúhelník“.

Co si pod tím představit?

Clona, čas, ISO.

V poslední době se víc než běžnému focení věnujete fotografování dronem. Je nyní velmi populární a zažívá obrovský boom. Vracíte se vůbec ještě je klasickému fotoaparátu?

Já jsem byl odjakživa krajinkář, takže dron dal tomuhle odvětví úplně jiný rozměr. Často říkám, že někdy stačí vylézt na žebřík a fotka vypadá úplně jinak. S dronem je to nový svět, tam kde mě dříve limitoval například terén, nebo jen třeba keř, který mi v kompozici překážel, s dronem tyhle trable odpadají. Nemluvě o tom, že z velké výšky vypadá i nám dobře známá krajina nebo objekty úplně jinak, což je pro diváka hodně atraktivní. Často se ale rád vracím ke klasickému fotoaparátu, detailům krajiny a přírody, které z velké výšky zaniknou.

Focení dronem skýtá mnohdy pohledy, které jsou z běžné perspektivy naprosto nemyslitelné. Je to hodně fascinující prohlížet si po přistání dronu snímky notoricky známých zákoutí či budov, které tím dostávají úplně nový rozměr? 

Z prvních letů a pohledů jsem byl nadšený jako „malé děcko“, ale je to jako se vším, člověk si na jisté věci zvykne. Ale pořád se dějí situace, kdy vyletím například nad kopec nebo horizont a zjistím, že někde opodál je údolí zalité mlhou a prosvícené sluncem. Nebo také kdy je v místě vzletu „škaredě“, například mlha, ale po vystoupání nad mlhu se otevře scenérie, kterou člověk jen tak nezažije. A to jsou ty chvíle, kdy srdce krajináře zaplesá.

Věnujete se především focení veselských zákoutí, meandrů Moravy, Bartolomějského náměstí, okolí Veselí nad Moravou. Ty záběry jsou mnohdy dech beroucí. Máte nějakou svou srdcovku, kam si chodíte čistit hlavu, relaxovat? 

Srdcovka je určitě zámecký park ve Veselí, ale přiznám se, že relaxovat na jednom místě moc dlouho moc neumím. 

Na sociálních sítích obdivujeme až výsledný produkt, ale fotografování vyžaduje spoustu času. Co vlastně obnáší taková geneze jedné dobré fotky? Vybrat vhodnou lokaci asi nestačí.

Krajinářská fotografie je o lokaci, ale hlavně o líbivém světle, denní době a neméně o počasí. Ideální jsou „zlaté hodinky“ při a po východu slunce, to samé při západu, také o ročním období už kvůli vzhledu krajiny ale také o pozici slunce, přeci jen v zimě zapadá a vychází slunce na „jiném“ místě než v létě a podle toho také osvěcuje krajinu. 

Používáte i nějaké chytré aplikace?

Chytré aplikace pomáhají hodně, díky nim můžete do jisté míry připravit konkrétní scénu – pozice slunce plus počasí, ale nikdy to nejde úplně. Je to často o okamžiku, vlastně většina mých oblíbených fotek vznikla jen náhodou, kdy jsem byl ve správný čas na správném místě a měl u sebe třeba jen mobil, kterým mimo jiné poslední dobou fotím častěji než foťákem. 

Kromě fotografování máte také spoustu sportovních aktivit, jezdíte i v zimě na kole, v poslední době vkládáte na sociální sítě fotografie ze zamrzlých rybníků, kam se jezdíte pomořit do ledové vody. Není to na infarkt? 

Poprvé to byl opravdu šok a úlek, ale čím častěji mezi ledy jdeme, tím je to příjemnější!

Připravoval jste se na to nějak, nebo to bylo spíš takové to náhlé pomatení mysli, úlet, hec, nebo dokonce sázka? 

Studenou sprchu nesnáším, já nejradši vroucí vanu. Popravdě to byla výzva od jedné kamarádky na facebooku, která v prosinci do ledové vody vlezla a vyzvala mě, zprvu jsem to bral jako jednorázový hec. Ale ten pocit, hlavně po vylezení z vody, se mi moc zalíbil a od té doby chodím pravidelně. 

Kolik stupňů měla nejchladnější voda, do jaké jste se odhodlal ponořit? 

Letošní zima moc studená není, ale nejméně měla voda kolem 1,5 °C, venku bylo kolem -7 °C. 

Jak dlouho v takto ledové vodě vydržíte?

Při posledním koupání jsem pokořil hranici deseti minut.

Není to risk? Přece jen je to prudká změna pro organismus.

Pokud není člověk slabý třeba na srdce, nemá problémy s cévami nebo tlakem, tak bych řekl, že je to absolutně bez problémů. Naopak otužování snižuje vysoký tlak, zvyšuje výkonnost srdce a cévního systému.

Kolik se Vám už podařilo přemluvit kamarádů, aby do toho šli taky? 

Přiznám se, že žádného, ale díky příspěvkům na facebooku jsem zjistil, že je ve Veselí „Klub otužilých dětí“ – parta přátel, kteří chodí už několik let, lidé které jsem znal, ale nevěděl, že se otužují. S těmi teď chodíme pravidelně, většinou 2x týdně. 

Jak se pak člověk cítí, když vyleze na břeh z vody, kterou pokrývá mnohdy i led? 

Ten pocit je nenahraditelný, hlavně po vylezení z ledové vody. Vyplaví se totiž velké množství endorfinu a otužilec má potom skvělou náladu, jistou euforii. Ten pocit opravdu stojí za to. 

Pozorujete na sobě, že se cítíte lépe po psychické nebo třeba i zdravotní stránce? Jaký má takové extrémní otužování význam? 

Určitě mám lepší náladu a zlepšil se mi můj dříve vysoký tlak, také už nejsem tak náchylný na chladné počasí, kdy mi dříve byla zima, teď už není. 

V předchozích letech se vaše krásné fotografie dostaly i do městského kalendáře. Chystáte nějaký pěkný projekt i letos? Máte v plánu nějakou výstavu, až skončí omezení kvůli epidemii? 

Kalendář město Veselí nad Moravou udělalo z mých fotek už podruhé (2017 a 2020), za což jsem moc rád. Žádné výtisky nezbyly, takže se asi líbil. Výstavu do budoucna mám určitě v plánu, bylo již hodně dotazů. A fotek mám také hodně. Kdy přesně to bude, nevím, ale až to bude, slibuji, že se to lidé dozvědí. 

(Hana Raiskubová)