Uplyne sto let od narození Marušky Kudeříkové

S příchodem nového jara se před  sto  lety 24. března 1921 narodila jedna z nejvýraznějších osobností protifašistického odboje, rodačka  ze  Vnorov, Maruška Kudeříková. Mnozí ze starší generace  si ve vzpomínkách tuto mladou dívku a její působení ještě vybavují, mladší generace, jak jsem u některých z nich sondoval, neví  vůbec  o koho jde.  Proto si myslím, že by bylo vhodné  na těchto stránkách u příležitosti  jejího nedožitého výročí  čtenářům tak trochu naši slováckou vlastenku  přiblížit. 

Její rodičové žili a skromně hospodařili ve Vnorovech u Strážnice.  Maminka Františka, rozená Kubíková, pracovala doma při malém hospodářství, byla také  zručnou lidovou malérečkou. Dovedla malovat  překrásné kraslice a pohlednice. Tatínek Josef byl železničářem. Na formování její osobnosti se podílela, mimo rodičů a školy, i její teta Maruša, jež byla nejen moudrá, hezká, a na tu dobu velmi sečtělá žena, bohužel postižená tělesnou vadou pohybového aparátu. Proto také doma pečovala o Kudeříkovy děti Františku, Marušku, Bětušku a Jožina.

Maruška navštěvovala prvé čtyři ročníky ve vnorovské škole.  Do pátého ročníku již nastoupila ve Velké nad Veličkou, jelikož tatínek, ruský legionář,  přijal v třicátých letech místo železničního zaměstnance na nádraží Vrbovce, poslední to vlakové stanici na Moravě, kam s ním do skromného bytu přešla kompletní rodina. Ve Vnorovech zůstala jen stařenka a teta. (V slovenské obci Vrbovce, od moravského nádraží Vrbovce vzdálené asi 8 km, se vyučovalo slovensky, takže do školy  ve Velké byla docházka i sjízdnost daleko snadnější.)  Na velické škole se Maruška skamarádila se spolužačkou  Alenou Burešovou, nejen proto, že si dobře rozuměli jejich rodičové, ale proto, že si „padly do oka“.   Z pátého ročníku přešly obě dívky na strážnické gymnázium. Celých osm let jezdily společně vlakem na trase Vrbovce -Velká nad Veličkou – Veselí nad Moravou – Strážnice. Co vše se za tu dobu událo?  „Bylo toho hodně, co hodin jsme spolu pročekaly po odpoledním vyučování na nádraží ve Strážnici a ve Veselí,“ vzpomíná ve svých zápiscích paní Alena Ptáčníková – Burešová. „ A pak přišel osudný 15. březen 1939. Na ten nikdy nezapomenu. Když jsme  vyšly ve Strážnici z vlaku, silnicí jely kolony německých vojsk. Oči byly plné slzí, ze školy nás poslali domů, žádný nevěděl, co bude dál…“ 

Brzy po okupaci německých vojsk, když se Kudeříkovi museli z nádražního bytu vystěhovat, se  zapojila do ilegální činnosti. Převáděla uprchlíky z Čech a Moravy na Slovensko, jelikož stanice Vrbovce i s nádražím ležely přímo v pohraničním pásmu a Maruška zdejší hory z předcházejícího pobytu dobře znala a také každý přechod přes hranice. Kromě převádění rozšiřovala letáky a podávala zprávy o přesunu německých vojsk a vojenského materiálu, které získávala od svého tatínka. 

Po maturitě (1940) a absolvování jazykové školy ve Veverské Bítýšce, nastoupila v tomto městečku jako dělnice do textilní továrny Rico (krátce, 1941). Tu rozšiřuje svou odbojovou činnost, organizuje sabotáže, navazuje spojení s brněnským vedením Svazu mladé generace, stává se spojkou mezi jižní Moravou a  jižními Čechy, instruuje ilegální trojky. Pro tuto činnost ji nasměroval její levicově orientovaný bývalý spolužák a milý ze strážnického gymnázia Julius Kramerič. Maruška  pracovala neohroženě, přestože věděla, jak  nebezpečná je to práce. Nikdy nepociťovala strach, byla plná životního optimismu a to až do jejího zatčení. Nechme nyní promluvit vzpomínky její kamarádky Aleny Ptáčníkové – Burešové, jak o nich píše v rukopisných záznamech nazvaných Poslední setkání s Maruškou a knize Pěšinkami Horňácka. 

 „Ve školním roce 1941 – 1942 byly v Brně otevřeny na ženském učitelském ústavu dvě třídy pro externí žákyně a na mužském  učitelském  ústavu také dvě třídy pro externí žáky. Po uzavření vysokých škol ta byla jediná možnost získat aprobaci pro učitelské povolání. Za pomoci paní učitelky Hrejsové ze Strážnice jsem se do jedné třídy externistek dostala i se sestřenicí Aničkou Klusákovou, která už měla i kousek filozofické fakulty. Bydlela jsem s Aničkou v privátě na rohu Falkensteinerovy ulice a po Úvozu jsme neměly do školy daleko. Jednoho říjnového večera kolem desáté hodiny pro mne přišla paní bytná, že mne dole pod schody čeká nějaká slečna nebo paní. Běžela jsem dolů a u schodů stála Maruška. Neviděly jsme se spolu, co odešla do Veverské Bítýšky. Ptám se jí : „Kde se tu bereš, Maruško?“ Ale místo odpovědi rovněž otázka : „S kým býváš?“ Když jsem řekla, že s naší Aničkou, odpověděla klidně : „Tak to možu dál.“ Skoro do dvou hodin v noci jsme vykládaly. Maruška všupla ke mně pod duchnu, protože se netopilo…. O své činnosti nám toho moc nepověděla. Jen tolik, že ten, kdo ji měl na nádraží čekat, tam nebyl, což bylo špatným znamením. Donedávna se pohybovala docela bezpečně. Při východu z nádraží se obvykle zapletla mezi německé vojáky a bezpečně všechno přes kontrolní čáru přenesla. Dokonce jednou, když měla svou pověstnou aktovku plnou munice k destrukcím, dal se s ní jeden z nich do řeči a nabídl se, že jí tu těžkou tašku odnese k elektrice. Srdečně se tomu smála. Ale teď už jdou po nich, musí být opatrnější.  Ptala jsem se jí, jak se dověděla, kde bydlím. No prý velmi jednoduše. Maminka že přece jezdí nakupovat do Velké  a  stavuje se u našich každou chvíli. Tak jí už dávno moji adresu sehnala. Povídala : „ Buď klidná, nikde to nemám napsané. To nosím v hlavě pro případ, že budu muset tvého bytu použít k přespání.“  Kdyby ji u nás chytli, byly jsme v tom obě dvě také. Ale to nás v té chvíli vůbec nenapadlo. Prostě mládí i po této stránce bylo bezstarostné… Dlouho jsme nespaly. Před čtvrtou hodinou ráno mě budila, že už musí jít. Jen tolik řekla, že se musí dostat do Písku v Čechách. Už neměla stání. Povídala mně, abych se oblékla a šla ji doprovodit k elektrice. Když jsme byly dole u vchodu, poslala mě, abych se podívala ven až za roh, nechodí-li tam nějaký německý voják nebo podezřelý civil. Bylo ještě tma, nikde nikoho. Jak jsme vyšly, povídá: „Zavěs se do mě, půjdeme jak sestry.“ Elektrika právě přijížděla. Stiskly jsme si pevně ruce, Maruška se na mě usmála a nastoupila. Naposled jsem zahlédla její pevný pohled, v němž bylo tolik naděje a víry. Bylo mně nějak smutno, když jsem se vracela od elektriky tichou a ještě pustou ulicí. I bát jsem se zapomněla. Vedle Marušky se stal člověk najednou silný, nebojácný. Byl to tehdy opravdu poslední stisk ruky, poslední Maruščin pohled i úsměv.“

Maruška byla gestapem zatčena 5. prosince 1941, když  gestapo likvidovalo odbojáře z vedení Svazu mladých. Prošla tvrdými výslechy v Brně na Cejlu i na právnické fakultě, ale nepromluvila. Z  Brna ji převezli k výslechům do pražské „Pečkárny“ (Petschova paláce), kde ji vyšetřoval na neblaze proslulé čtyřstovce i sám komisař Friedrich. A když ani tu žádného nevyzradila  byla převezena k soudu do Breslau (Vratislav). Zde si 16. listopadu 1942 vyslechla, že je odsouzena k trestu smrti. V jednom dopise, ze dne 28. února 1943, když se cítila domovu blíže, Maruška Kudeříková píše : „Hned se mihne naše kuchyň malovaná, nádraží, slunko, obloha a vítr, který se prohání po loukách pod lesem. A hned zase okna, jimiž se lilo měsíční světlo s vůní luk a písní lesa. Tetička Sabotová, všichni z nádraží, Velká, škola a Strážnice. To jsou tisíce vzpomínek a každá s jinými krásnějšími rysy. Slyším také muziku. A vidím roztočené rozvířené fěrtůšky.“ 

Maruška Kudeříková byla popravena stětím hlavy (tak jako kupř. i  první popravená česká odbojářka Inka Bernášková- Preissigová ( 7.2. 1904-26.8. 1942) v Berlíně , která vydávala  a rozšiřovala  ilegální časopis V boj)  dne 26. března 1943, tedy  dva dny po dovršení dvaadvaceti let. Před  popravou,  než jí byly ustřiženy její krásné  dlouhé černé vlasy, napsala poslední  dopis svým nejdražším : 

„Dnes, 26. 3. 1943, o půl sedmé večer, dva dny po dovršení dvacátého druhého roku svého života, vydechnu naposled. A přece do posledního  okamžiku!  Žít  a věřit! Měla jsem vždycky odvahu žít, neztrácím ji ani tváří  tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí. Chtěla bych na sebe vzít celý váš zármutek, bolest, cítím sílu nést ji za vás, touhu odnést ji s sebou. Vše ustalo. Zmlklo, blíží se jen rozhodný okamžik. Jste doma?  Vracíte  se z vinohradu, ze zahrádky, od včeliček? Jsem s Vámi, cítíte? 

Nic mne nelitujte, neplačte! Vím, že byste to podstoupili rádi za mne, ale ne, já mám sílu unést svůj osud, život, který byl také mým dílem. To jsou jen nutné, neodvratné důsledky. Památky na mne umístěte tam, kde budu moci slyšet tep života. Odtud se budu dívat na Vaše hroby, upozorňovat, varovat, vést. Odkud se budu moci s Vámi radovat, Vás těšit, povzbuzovat. Odcházím beze strachu! Vlasy jsem sama vázala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení. Budou přibaleny k mým věcem, o které požádejte!

Miluji, odcházím s vírou, pevnou vírou. Vaše milující dcera Marie Kudeříková.“ 

Taková byla Maruška Kudeříková. Odhodlaná a bojující. Je vidět, že ani v nejtěžších chvílích svého života nemyslela jen na sebe, ale  hlavně  na druhé, na svou rodinu i přátele, na náš kraj i chudý lid pod Bílými Karpaty, kde prožila svá nejkrásnější léta svého mládí.

(Antonín  Mička)