Nové aktivity svatobořického spisovatele — vykládá historii jako životní etudy

Filantrop Jan Kux, rodák ze Svatobořic je právník, spisovatel, badatel, historik a cestovatel, který po stopách bojů našich legionářů procestoval řadu zemí. Má za sebou trasu dlouhou přes 125 tisíc kilometrů, když navštívil všechna místa bojů nejen v letech Velké války, ale i v té druhé. To je jen stručná statistika jedné z jeho bohatých činností. Čas však rychle utíká a tak někdy nezaškodí trochu bilancovat.

Pane doktore, nějak déle jsem od Vás v poslední době nikde nic nečetl. Jak je s Vámi po této stránce?

Abych pravdu řekl, je to spíše optický klam. Prostě píši jinam. Ale asi myslíte publicitu kolem Internačního tábora ve Svatobořicích. Tam je opravdu ticho, protože téma se snažím opět řešit v archivech. Mám za sebou několik bádání v Praze, Trnavě, dokonce i v Brně a Hodoníně. Zájemcům o tuto válečnou tematiku mohu asi už slíbit, že jsou na „světě“ opravdu dosud nepublikované materiály, a jdou mi pomaleji do podkladů, protože jsou psány v němčině. Vytěžím je a rád do Nového Slovácka předám k přečtení, protože dějin není nikdy dost, jak by řekl blahé paměti Zdeněk MAHLER.

Mohu to chápat i tak, že jste se pustil i do něčeho jiného nebo do nového tématu? Přečteme si tedy letos něco z jiného soudku?

Těžko říci jestli je to tak, ale opět je to válečné téma, avšak tentokráte zjednodušeně řečeno se jedná o črty válečných veteránů. Je to vlastně o lidech, se kterými jsem pracovně v kontaktu deset let a jejichž životní příběhy určitě stojí za zaznamenání. A již nyní mohu říci, že zde budou, tedy v knížce o nich, i osudy válečných veteránů z Hodonínska či Kyjovska, ale i z Blanenska a odjinud.  Kolik jich zde v kontextu bude, ještě neřeknu, vše kolem sběru a bádání k těmto vlastencům ještě neskončilo. Víte ono je to složité, kdybych to dělal jen na základě svých poznatků, možná by již knížka byla na světle božím. Ale jakmile musíte spoléhat na spolupracovníka, kterému musíte napsat o nějaké podklady a když je jím vlastně stát, tak váš plán nic neznamená! Taky zdržuje mj. to nejdůležitější – shánění peněz, a bez peněz – znáte to! 

 V loňském roce jsem získal i literární cenu.  Musel jsem to zkusit, protože když sedím v literární porotě ve Slavkově u Brna, to se to posuzuje. Tak jsem šel pro změnu i já s kůží na trh!

Někde v tisku jsem zachytil Vaši aktivitu něco kolem Otakara BYSTŘINY, spoluzakladatele, dnes již legendární, Súchovské republiky založené v 19. století. Co je na tom pravdy?

Asi v roce 2008 jsem byl na konferenci pořádané muzeem v Přerově. Celodenní jednání byl věnováno právě tomuto hanáckému spisovateli. Mimo jiné si v květnu připomeneme jeho 160. narozeniny, ale i to smutnější rovněž kulaté datum v červenci. O tomto lidumilovi, kamarádovi Petra Bezruče, bych mohl rovněž napsat knížku, ale ta nyní není na pořadu dne. Jisté však je, že mne neuspokojuje vztah jednoho etnika k nám Moravákům. Proto jsme dali hlavy dohromady a vymysleli jsme, zejména pro literáty na Moravě, jakousi Cenu, která se již uděluje právě jen rodilým Moravákům, kteří svým životem a psaním, svůj patriotismus k Moravě již prokázali. Se soutěží, kde je hlasování elektronické nemá nic společného. Cenu uděluje na zaslaný návrh SPO Slavkovské bojiště-Austerlitz. Návrhy k udělení v letošním roce jsou již připraveny.

Tak to je tedy novinka, můžete i něco z tohoto „mlýnku“ prozradit?

Proč ne, jisté je, že část prostředků k rozjezdu této aktivity poskytl Jihomoravský kraj, který pochopil popsanou „mezeru“ právě na tomto kulturním poli. Jen akcentuji, že žije pravnuk JUDr. Ferdinanda Dostála- Bystřiny Ing. arch. Petr Bystřina, který ji bude zasloužilým osobnostem předávat. Bude to i proto, že dílo spisovatele má i dnešnímu čtenáři, co říci. A myslím, že bude inspirativní ještě dlouho, totiž nářečí v našem kraji stále žije a doufám, že ještě dlouho bude, navzdory různým cizojazyčným pokusům zavléci do jazyka myšlenkový odpad, který nás denně zavaluje a mne doslova děsí! Kam kráčí náš jazyk je hrozivé. Je to stejné, jako když vidíte záběry z pobřeží moří, kde jsou doslova duny a tuny pet lahví či podobného balastu a mezi tím uhynulé ryby. Vím, že byste chtěl znát letošní jména laureátů, ale ta nesdělím, abych je třeba zase nemusel brát zpět, jako nejmenovaný politik.

Vím, že máte své vydavatelství a nakladatelství Onufrius, jak se Vám daří i v této vydavatelské práci?

Když už otázka padla tak příležitost využiji k vysvětlení. Proč název Onufrius, dostávám častý dotaz zpravidla na přednáškách. No není na tom nic složitého, jen využívám jména obce, která se jmenuje stejně jako já, mj, v loňském roce jsem o ní dokonce vydal knížku kronikáři a mému dlouholetému příteli Mirkovi Kučerovy. Jedna z oněch soch v Betlému, který je nedaleko zámku v krásném lese, se jmenuje Onufrius. Našel jsem v osudu tohoto kdysi krále a pak poustevníka, cosi magického, silného, vytrvalého, prostě silného ducha, který mi pomáhá zdolat zdánlivě neřešitelné situace. Pojí mne s Labem, které tudy kolem Šporkova mlýna protéká a kde si doslova nabíjím baterky na svahu, kde, jsem inspiroval výsadbu vinohradu. Výhled přímo na hospitál přes keře zrající révy atmosféru nabitou tvůrčími podněty mytizuje. Pak tento gejzír tří, kdys léčivých pramenů, plný chuti do práce v Chřibech u pramene Kyjovky snáze „otvírám“ proudu života na rodném Slovácku. I teď bych znovu potřeboval tam zajet a pobýt …

Vydavatelská činnost v tomto případě je nevýdělečná, přesto mám za sebou padesát vydaných titulů převážně s historickými náměty. A za pár týdnů vyjde opak řečeného, jímž bude špičková básnická sbírka Potichu-Potichu, jejímž autorem je básník a prozaik Jozef Leikert ze Slovenska. 

Nepochybně by se o této zajímavé práci dalo vyprávět dlouho. Přesto nemohu zapomenout na Památník lágru ve Svatobořicích. Děje se něco kolem něj, myslím víc než provoz? A co popularita?

Když památník zahájil provoz, mnozí přátelé mi říkali, máš, co jsi chtěl. No řekl bych, že se trochu mýlili, teprve otevřením památníku, jsem si mohl uvolnit čas a další jiné aktivity.  Ale to zde nechci probírat, bylo by to nudné. Někde jsem řekl, že má práce pokračuje dál. Mnozí nechápou, co říkám, ale to nevadí. Pokračuje bádání, které samo o sobě by vydalo na dva životy, protože je stále co objevovat. Jen těch smutných osudů zde arestovaných je nesčetně, a přes jejich protagonisty se propojují celým světem.

Říkáte popularita. V podstatě nevím, oč jde, a neřeším to. Připadám si jako Ludvík Očenášek, významný čs. objevitel raketového motoru v třicátých létech 20. století, kteří spolu s JUDr. Vladimírem Mandlem položili základy naší kosmonautiky. Doplňoval kolegu vynálezce, ale dokonce předpověděl let na měsíc a vypočítal jeho dráhu a čas letu. A to bylo cca před sto lety. A kdo o nich dnes něco ví? Nikdo téměř nic. Protože Ludvík zemřel v roce 1949 a Vladimír byl popraven gestapem již v roce 1941. Němci si pamatovali, že oba odmítli předat své vynálezy k využití wehrmachtem. Takže popularita je klam jednoho dne, výrazně to vidíte třeba u sportovců.

Dávno vím, že každá doba má své nepřátele, ve válce je to jednodušší, nepřítel je čitelnější. Dnes je to asi horší, někdy dochází až k obludnému znesvěcení životů třeba válečných politických vězňů, nebo jejich pamětí. Víte, někde mají pomníky postaveny psům či dokonce má u nás památník i medvěd, ale člověk, stovky a tisíce lidí třeba zahynutí z pochodů smrti, nemají nic. To je moc smutné. Bádání v tomto směru zaspalo, moc zaspalo. Nejen tu je velký dluh nás všech vůči nim, ale i dalším. Třeba i v těch Svatobořicích chybí pomník tam zemřelým utýraným či ubitým vězňům. A jména víme. Zdeněk Mahler na adresu historiků, řekl,“ že k tomu není možné mlčet, že dochází k masivní revizi českých dějin, přehodnocují se události, jejich smysl, osobnosti a podobně.“ Nepochybně má pravdu, máme málo úcty k naší tisícileté minulosti, k její dlouhé lince, kterou zdobí celá staletí jména našich velikánů. Historik, který jen píše a shrnuje fakta třeba obohacená o své závěry, by měl dát víc. Má vzdělání na to, aby se svým umným rétorickým stylem dokázal rozmáchnout a nejen recitovat suchá fakta. Dnešní posluchač chce víc, historii pokud na tu přednášku přijde, musíme podávat víc zábavně, přesto pravdivě, prostě ho vtáhnout do děje řeči protagonisty. A to je kumšt. Já sám jsem v tom kole jen jako malá etuda zápasící vydobytým tématem o jeho místě na slunci.

Řečená slova jsou natolik vážná, že jsou až smutná. Vím, že na školách dějepis mnohde v rozvrhu ani není. Co tomu říkáte?

Nedávno jsem viděl na internetu asi desetiminutovou anketu, kde redaktor pokládal otázky studentům středních škol. Zjednodušeně se ptal na naše dějinné události prostými otázkami. Když by mládež odpověděla, alespoň řádově nepřesně nedělal bych z toho pesimistické závěry, ale odpovědi byly tristní. Jen jeden z deseti otázek ze sedmi dotazovaných, odpověděl asi dvě data, správně. Kdybych to neslyšel, ani bych tomuto číslu nevěřil. Proto jsem moc rád, že mám tu možnost organizovat literární soutěž, která vtahuje mládež do nějakých historických dějů. Je zajímavé, že když si mohou z témat vybrat, vychází i ze vzpomínek prarodičů, a to je nepochybně velmi dobře. Ale to je jen malý vzorek mládeže, která chce vědět. … Celkově však naše společnost trpí ztrátou historické kontinuity, máme více hrdinů či vzorů ze zahraničí, jako kdyby u nás velké osobnosti nikdy nebyly. To samozřejmě není pravda. Nebo se zpracovaní výkladem medií jaksi za ně stydíme? Nebo se bojíme o nich mluvit? To by se Karel Havlíček Borovský asi divil. Byl jsem v jeho muzeu v Havlíčkové Borové. Tam by měla projít, jak to tak typuji, polovina národa, abychom si zde uvědomili, dokud je čas, kam patříme a kdo v Evropě jsme. Jeho muzeum je odvážná škola vlastenectví. To nám většinou chybí.  Rozrůstání historického paobrazu, který se nám zde klíčí a roste, je třeba zastavit, protože je v tragickém rozporu se skutečnými dějinnými reáliemi. Ale na toto téma by mohla být i přednáška. Teď jde jen o to, jestli by perspektiva naší budoucnosti někoho zajímala. Takovým typickým příkladem vlastenectví bez silných slov, je třeba malíř jižní Moravy patriot Antonín Vojtek. Jeho obrazy mluví a zpívají o Pálavě, o rodné zemi, kterou doufám máme rádi!

Děkuji za inspirativní rozhovor, nepochybně bychom mohli pokračovat, ale snad zase někdy jindy, třeba k chystané knize, která se rodí.

                                                                                 Rozhovor vedl a otázky pokládal Oldřich Damborský