„Folklor a tradice vnáší lidem do života potřebný řád a směr,“ říká nadšená folkloristka Blanka Přidalová

MUTĚNICE – V Mutěnicích není snad nikdo, kdo by se nepotkal s jejími aktivitami. Je nadšenou folkloristkou, moderuje řadu folklorních akcí ve své obci, zpívá a v poslední době je také iniciátorkou vzniku Letopisecké komise v Mutěnicích. Ta uspořádala již několik výstav, například 100 let Orla a Sokola v Mutěnicích. Řeč je o šestačtyřicetileté BLANCE PŘIDALOVÉ. Manažerka a ekonomka je navíc mámou tří dětí, a tak strávila docela dlouhý čas na mateřské dovolené, a pak ještě pár let pečovala o svou babičku. „Nebyl to ale profesně promarněný čas, využila jsem ho k nejrůznějším aktivitám v obci, například práci pro rodinné centrum, farnost a podobně, díky kterým jsem získala nové dovednosti a osobnostně mě dost posunuly. Folklorně a hudebně mě ale formovaly mé rodné Čejkovice. Dětství jsem totiž strávila ve folklorním souboru Iskérka a pěveckých soutěžích, mládí pak v chrámovém sboru a jako zpěvačka v dechovce. Záliba ve zpěvu mi zůstala, chodím zpívat do Smíšeného pěveckého sboru v Hodoníně a do chrámového sboru v Mutěnicích,“ vyjmenovává známá folkloristka a organizátorka akcí. Co chystá na letošní rok? A jak je náročné natáčení dokumentu s pamětníky Druhé světové války? 

Pracujete v Místní akční skupině Jižní Slovácko, z. s. (MAS) jako projektový manažer. Co si pod tím představit? Čím se člověk na takové pozici vlastně zabývá a jak pomáhá rozvoji regionu?

Zabývám se zejména evropskými i národními dotacemi pro obce, spolky i podnikatele. Hlavním úkolem MAS je rozvoj venkovského prostoru, a to nejen prostřednictvím dotací. Zabýváme se regionálními otázkami, takže ta činnost je velmi pestrá. 

Do jakých oborů „sahají vaše prsty“? 

Zabrousíme v rámci naší činnosti do spousty oborů, například do životního prostředí, cestovního ruchu, folkloru, podporujeme regionální výrobce a také provozujeme v Hodoníně na náměstí Regionální turistické informační centrum.

Teprve nedávno jste stála u založení Letopisecké komise v Mutěnicích. Inspirovala jste se někde v okolí? 

Ano, Letopisecká komise vznikla po posledních komunálních volbách z mojí iniciativy, kdy jsem v rámci svého zaměstnání viděla, že v některých obcích takové komise fungují. Vnímala jsem to jako užitečné.

Proč je to tak důležité? Co všechno taková komise dělá směrem k lidem v obci? 

Je potřeba si připomínat místní události, osobnosti, sbírat historický materiál. První náš počin byla výstava ke sto letům Orla a Sokola v Mutěnicích, následovala pak výstava k 30. výročí sametové revoluce, vždyť už i to je historie. Mutěnice v době revolučních dní slavily Kateřinské hody, takže ty vzpomínky jsou opravdu originální a bylo by škoda je nezachytit pro další generace. 

Letopisecká komise zní malinko archaicky, vy ale jdete v boomu sociálních sítí s dobou…

Je to tak. Mutěnice mají své dějinné události prezentovány ve zpravodajích, my bychom je chtěli oživit a připomínat si je například prostřednictvím sociálních sítí. Tomu jsme věnovali covidový čas. I historie musí jít s dobou.

Jak probíhá takový běžný „všední“ den člověka, který je takto akční a pracovně vytížený, jako jste vy?  

Můj všední den se moc neliší od jiných. Ráno odejdu do práce a svým aktivitám se věnuji odpoledne nebo po večerech. Někdy se toho nakupí najednou hodně, ale pak jsou zase volnější dny. Důležité je znát své meze a možnosti a nějak to ukočírovat. A hlavně mít nějaký způsob relaxu, pročištění hlavy. Pro mě je to zpěv ve sboru. Přijdu, dostanu noty a zpívám. U toho se nedá myslet na nic jiného. 

Letos se připravujete na další zajímavou akci – 130 let od založení Mutěnického dobrovolného hasičského sboru a také 170 let od přistěhování rodiny Masarykových do Mutěnic. Na co vše se návštěvníci obou akcí mohou těšit, jaký program pro ně připravujete? 

Je začátek roku, takže tyto akce jsou teprve v plenkách. Akci k výročí hasičského sboru pořádají hasiči, my jsme jim nabídli spolupráci formou výstavy, sběru informací a materiálu. Oni něco mají, něco se pokusíme sehnat my. Akce je plánována na červen. A Masaryk, to je mutěnská srdcovka. Alespoň pro členy Letopisecké komise. Letos bychom se na něj chtěli zaměřit a nejspíš na podzim uspořádat nějakou besedu, případně výstavu o životě Masarykových na Slovácku. 

Také natáčíte film s pamětníky II. světové války. Kolik jich ve vaší obci ještě stále žije a jak moc je takové natáčení náročné? 

Zachytit vzpomínky pamětníků druhé světové války nás napadlo v souvislosti s výročím konce války v roce 2020. Říkali jsme si, kolik se jich asi dožije dalšího kulatého výročí osvobození? Chtěli jsme tedy jejich vzpomínky ještě zachytit. Bohužel natáčení nám stále přerušují covidové vlny, kdy samozřejmě nenatáčíme, abychom pamětníky nijak neohrozili. Důležité je, aby pamětník byl ještě schopný souvislého vyprávění, aby si vybavil vzpomínky, ty pak lze spočítat na prstech rukou. Většina z nich byla v době války dětmi, takže ty vzpomínky jsou viděny dětskýma očima. 

Kolik vás na takovém filmu spolupracuje? A jedná se spíše o nadšence, nebo jste si přizvali i profesionály? 

Natáčení se účastní pouze dvě osoby, které jsme oslovili – místní kameraman pan Žilka, kterého většina pamětníků zná a moderátorka, tedy moje sestra Helena Hájková, která má zkušenosti z natáčení a zpracování výpovědí pamětníků pro Paměť národa.  Já jsem zatím nahrávky neviděla, není ještě všechno natočeno, ale podle zúčastněných budou mít Mutěnice v tomto materiálu velký poklad. 

K čemu bude tento dokument po dokončení sloužit? Plánujete například i jeho odvysílání žákům, pro které je tato doba až nepředstavitelně vzdálená, nicméně je velmi důležité, aby o ní věděli co nejvíce?

Dokument se jistě stane součástí dokumentace historie obce ve 20. století. Plánujeme jeho veřejné představení a samozřejmě jej poskytneme škole k výuce. Myslím, že výstupy z natáčení i činnosti Letopisecké komise by měly sloužit zejména mladé generaci. Aby třeba věděli, že starý nemotorný člověk, kterého potkávají v obchodě, není jen tak nějaký důchodce na odpis, ale pamětník, který v životě něco zažil, něco dokázal a zaslouží si náš respekt.

Rodina Přidalových, to je vůbec velmi zajímavá a akční rodina. Chodíte všichni v krojích, zpíváte, váš manžel je členem Mužáckého sboru Mutěnice. Dá se říct, že folklorem opravdu žijete? 

Na tradicích a folkloru je úžasné, že lidem vnáší do života potřebný řád a směr, i mladého člověka dokáže pozitivně utvářet, udržuje v lidech živou víru a do složitého světa vnáší jednoduchost a upřímnost.  Když víte, kdo jste a kam patříte, nepotřebujete psychology. Mám pocit, že se folklor v posledních letech vymanil ze „skanzenového“ sevření a i v dnešním moderním a digitálním světě může být životním stylem, ke kterému se mladí lidé hrdě hlásí.  

Máte radost, že v posledních letech se folklor na Slovácku i Podluží znovu krásně nadechuje, a že jím žije i spousta mladých lidí? Nebo ta kontinuita podle vás nikdy vůbec přerušená nebyla? 

Mám pocit, že se folklor v posledních letech vymanil ze „skanzenového“ sevření a i v dnešním moderním a digitálním světě může být životním stylem, ke kterému se mladí lidé hrdě hlásí.  

Věnují se folkloru a rozvoji regionu nějakým způsobem i vaše děti?

Dcera Josefína studuje etnologii, Vojta hraje na trubku, takže tíhne k dechovce, oba chodí rádi v kroji.  I s nejmladší Štěpánkou je všechny utváří muzikantské prostředí rodiny i našich přátel. Tomu nelze uniknout, mají to pod kůží. 

Máme za sebou dva velmi nároční roky. Jak je právě v dnešní složité době důležité udržovat dobré mezilidské vztahy a pěstovat přátelství? 

Dobré vztahy, rodina a přátelé jsou důležití v každé době, pandemická doba tuto potřebu jen podtrhla a postavila do popředí. Bohužel, kde vztahy nebyly tak pevné, tam to napáchalo nevratné škody. Teď bude období, kdy bude potřeba vzniklé rány zahojit a navázat na to, co bylo dobré. Možná se některé vztahy nebo i akce zrevidují, zůstane to, co je důležité a vznikne zase spousta nového. Je potřeba jít dál.

Považujete se určitě za velkého patriota, který miluje svou obec. Čím jsou pro místní lidi tak srdcové právě Mutěnice? Přišla jste už na to, čím si získávají srdce rodáků, ale i turistů a lidí, kteří sem v posledních letech přijíždějí z celé republiky za dobrým vínem? 

Život tady má díky tradicím, víře i koloběhu prací ve vinohradu pevně daný a vcelku neměnný řád. Návštěvník to pak velmi silně vnímá jako pohodu, klid a vyváženost. Cítí se tu dobře.  A když se k tomu pocitu přidá ještě pěkná písnička, pohárek vína a dobří přátelé, pak není na světě krásnějšího místa.

Možná to zní jako klišé, ale co je podle vás v životě to kruciální, zásadní? Jakou roli v něm hraje právě silná rodina a takové ty „obyčejné drobnosti,“ které člověka činí šťastným? Může být právě tohle klíčem k přečkání těžkého období, které mnozí kvůli COVIDU-19 právě teď prožívají? 

Ze zdravých vztahů v rodině vyrůstají zdravá přátelství, dobré pracovní vztahy, chuť věnovat se koníčkům nebo rozhodnutí dát kus svého volného času ve prospěch druhých.  Často je nám podsouváno, že život je potřeba si užít a stále se bavit, já říkám, že život je potřeba prožít. Šťastný je ten, kdo aktivně investuje do dobrých vztahů. 

                                                                                  (Hana Raiskubová)