„Aktivity zacílíme hodně na mladé lidi, aby se z měst rádi vraceli domů,“ slibuje nový šéf Domu kultury v Hodoníně

REGION – ADAM PROCHÁZKA se nedávno ujal po Marcelu Řimákovi funkce nového ředitele Domu kultury v Hodoníně. Má za sebou vcelku bohatou a také zajímavou profesní minulost, takže uspěl z devíti kandidátů. Má totiž zkušenosti manažera produkce a uměleckého provozu Janáčkovy filharmonie v Ostravě, spolupráci na pořadech s ČT i rakouskou televizí a také zahraniční pracovní zkušenosti. Nyní se mu takzvaných „100 dní hájení“ pomalu blíží ke konci, v čele hodonínského „kulturáku“ bude totiž už 3 měsíce. Jak se změní pohled na kulturní život v Hodoníně v jeho pojetí? A bere spíše jako výhru, že do takové instituce v okresním městě nastoupil v době, kdy se kvůli epidemii v podstatě kulturní a společenské akce nekonají, a má tak čas na seznámení s veškerou agendou?  Nebo je to naopak?

„Agenda je mi blízká. V Janáčkově filharmonii Ostrava, která je sama příspěvkovou organizací, jsem se řídil  stejnými principy. Současný stav beru paradoxně jako výhodu. Je prostor k tomu vše přizpůsobit vlastním představám o fungování hlavní kulturní instituce okresu o 150 000 obyvatelích. S tím, že se nic neděje, nemůžu jen tak v klidu souhlasit. Aktuálně jsme rozjeli online pořad Z kulturáku. Máte se na co těšit. Všeobecně se odehrává jiný druh kultury. Najednou má každý prostor tvořit. Ti moudří si toho už všimli.“ 

Myslíte si, že Hodonín za působení vašeho předchůdce nabízel různorodý a zajímavý kulturní program pro všechny generace?

Domnívám se, že částečně ano. Zastávám názor, že program pro danou generaci by měl buď tvořit, nebo alespoň konzultovat někdo, kdo k dané věkové kategorii patří, má k ní vztah. Nikdy se nám nepovede stoprocentně zasáhnout například skupinu teenagerů, protože pole jejich zájmů je tak široké a často se mění. Je třeba navazovat dialog mezi generacemi. Chceme být otevřená instituce. Máte zájem něco tvořit? Zavolejte nám. Frustrovaná studující mládež, která nemůže být naplněna květnatými možnostmi studentského života, mládež, která aktuálně ztrácí už svůj druhý rok na středních a vysokých školách.

Co vlastně bylo důvodem výměny ředitelů v této hodonínské instituci? 

To přesně netuším. Pravděpodobně nebylo vedení města spokojeno s prací ředitele. Riziko odvolání ředitele příspěvkové organizace města existuje vždy. Domnívám se, že institut odvolání je zároveň záruka funkčnosti organizace, která by díky tomu neměla ustrnout. Je to něco, co musí ředitele držet ve střehu. Být ředitelem prostě není teplé místečko až do důchodu. 

Proč jste se přihlásil do výběrového řízení? 

Pro mě osobně bylo výběrové řízení výzva. Již nějaký čas jsem se chtěl vrátit do rodného kraje, jen jsem stále nenacházel pracovní příležitost, která by mi dokázala zprostředkovat podobně komplexní zážitky,  jako práce ve filharmonii. Čím více jsem nad možností svého angažmá na Domě kultury Hodonín uvažoval, tím více se mi ta myšlenka líbila.

Čím si vysvětlujete, že jste z devíti uchazečů vyhrál právě vy? 

Nejsem typ člověka, který by dokázal nečinně sedět. Filharmonie byla jednoznačně největší škola, kterou jsem mohl dostat. Výrazně jsem si zvedl hladiny únosnosti stresu, každý den byl jiný, s novými výzvami se dveře netrhly. Naučil jsem se pracovat s lidmi, udržovat dlouhodobé vztahy a navíc v dobré kondici. Ze zahraničních zájezdů jsem si vždy odnášel spoustu poznatků, které jsem měl možnost aplikovat, zároveň jsem si vždy oddechl, když přijela naše výprava někdy i tří autobusů a kamionu s nástroji zdárně do cíle. 

To jste asi také potkával spoustu zajímavých lidí.

Ano, a právě od nich jsem nasával také vědomosti, přístupy. Zkrátka jsem se naučil, že není problém dosáhnout dobrého výsledku, pokud tu možnost hledáte. Pokud vám vypadne letecká přeprava na zájezd do Paříže, můžete vzít telefon a zavolat třeba na letiště do Kbel, že byste potřebovali vládní speciál.

Pokud se tohle konkrétně stalo, jak to dopadlo? 

Jestli se ptáte na výsledek mého telefonátu, tak to neklaplo, protože by celou věc nestihla vláda během těch posledních dvou dní před odletem projednat a schválit, nicméně zájezd se konal. Rozdělili jsme 80 účastníků do několika jiných komerčních letů z několika letišť v Rakousku, Polsku a v České republice. 

Neargumentoval někdo vaším věkem? Že jste na takovou pozici třeba ještě příliš mladý?

Musím říct, že jsem se toho trochu obával, nicméně kdyby padla podobná otázka při výběrovém řízení, nebyl bych nadšen. Osobně bych tuto otázku kladl na roveň dotazu typu: Je vám 30, jste žena, neodejdete nám za rok na mateřskou? To prostě nelze. Jsem rád, že už je společnost dál. 

Nicméně i v této na kulturní dění „uspané“ době začínáte v Hodoníně poměrně zostra. KD začíná nabízet online koncerty, z nichž první byl věnován Nemocnici TGM Hodonín. Byl jste spokojen se sledovaností? 

Ano, se sledovaností jsem byl spokojen. Navázali jsme spolupráci s TVS, ve které budete moci sledovat co 14 dní, vždy v neděli náš pořad Z kulturáku. Aktuální dosah záznamu koncertu jazzmana Luďka Havla, který je stále k dispozici na našich facebookových stránkách je kolem 6 000 unikátních přístupů. Toto hodnotíme jako velký úspěch. TVS má dosah kolem 200 000 sledujících týdně. To je dle mého názoru slušné. Navíc se náš pořad pro nemocnici objevil v hlavních zprávách na ČT. 

Čím bude pořad Z kulturáku nyní pokračovat? 

V neděli 21. března v 18:00 hodin se můžete těšit na talkshow s Jaroslavem Duškem. Opět bude možné sledovat ve stejném čase na TVS, Facebooku, Youtube. 

Jak je vůbec náročné takovou akci připravit? Inspiroval jste se někde, nebo si vše řešíte se svými lidmi sám po vlastní linii?

Na podobných přenosech jsem pracoval ve filharmonii téměř celý minulý rok, s televizním a rozhlasovým prostředím mám zkušenosti již z dřívějška. Moje zatím poslední spolupráce s ČT byla na seriálu Stíny v mlze, který by se během roku 2021 měl objevit na obrazovkách. Produkčně přenos z kulturáku není jednoduchá věc. 

Vypadá to jednoduše, ale určitě za tím stojí tým mnoha lidí?

Přesně tak, tým se skládá z techniků Domu kultury, kteří řeší scénu, světla, zvuk, dále pak z produkčních DK zajišťující kompletní chod akce, audiovizuálního externího týmu, který zaznamenává přenosy až na 5 kamer, stříhá obraz, míchá zvuk.  Od dubna plánujeme opět živé koncerty, měl by se konat například koncert Hany Zagorové, Jiřího Pavlici s Hradišťanem a sourozenců Ulrychových, chystáte Recitál Karla Plíhala a písničkový pořad jednoho z nejvýraznějších folkařů Vlasty Redla. 

V listopadu chystáte další. Budou vůbec? 

Tyto akce pravděpodobně nebudou, myslím tedy ty dubnové. Můj osobní odhad je, že kultura v míře alespoň nějaké bude moci probíhat od června. Jediné co má smysl dělat v limitu do 10 osob je promítání kina. Dokážu si představit, že i v ekonomické nesmyslnosti provozu pro tak malou skupinu lidí je vidět světlo na konci tunelu. Bylo by jednoduché vše zrušit a nechat bez náhrady. Navíc pro naše pracovníky je rušení akcí administrativně daleko náročnější. Do začátku doby covidové se téměř nikdy nevracelo vstupné. I když se může zdát, že kultura spí, opak je pravdou. Všechno jede na plné obrátky. 

Budete hledat náhradní termíny těch zrušených akcí?

Ano.  

Nebojíte se, že až to vše kolem covidu skončí, ztratí veřejnost o kulturu zájem? Nebude pak mnohem těžší ji přitáhnout zpět? Nebo budou podle vás lidé naopak hladoví po akcích všeho druhu? Jaký je váš odhad?

Při rozvolnění po první vlně v červnu a v červenci jsem neměl pocit, že by se vše vracelo automaticky do normálu. I zajímavé produkty za nízké ceny neobstály. Mám pocit, že se ve společnosti rozevírají nůžky. Pro vyšší střední třídu pravděpodobně nebude problém si opět začít kupovat ty dražší lístky. Obávám se však o skupiny s nižšími příjmy, které například nucená karanténa způsobená covidem může díky snížení příjmů na pár dní na 60% přivést do potíží, ze kterých se těžko a dlouho bude dostávat. Zkrátka si myslím, že cesta z krize bude dlouhá, ale zároveň se domnívám, že kultura by měla být prostředkem, který vytáhne lidi z letargie.

Je to nyní i vhodná doba na to kulturu do budoucna zredukovat, vyřadit z celoročního programu v Hodoníně akce, které se neosvědčily či běžely jakýmsi samospádem, a nastartovat něco nového a jinak? 

Restrikce nám redukují akce zatím automaticky. Tento prostor na uvažování, kdy máme možnost přemýšlet v klidu o významu akce je k nezaplacení. Toto se totiž v kulturních provozech nestává. Zároveň tento čas věnujeme vymýšlení nových konceptů pojetí trávení volného času ve spojení s kulturou, ale i s gastrem, které je dle mého názoru od kulturních programů neoddělitelné.

Jaká je vlastně kultura „pro 21. století“? Jak k zajímavým projektům přitáhnout mládež, která je vším tak přesycená, že zaujmout ji dnes je asi poměrně složité?

Neexistuje žádný produkt, který zaujme všechny. Stereotyp, že v Hodoníně může uspět pouze rock ve spojení s pivem, musíme zbourat. Kulturu pro mladé musí dělat mladí. Jiná cesta není. Poměrně bezpečné je zasahovat skupinu 30-50. Tato věková vrstva je aktivní, v tomto věku také nejvíce vydělává, její záběr je široký. Tyto lidi zaujmout není tak složité. Především v Hodoníně, který řeší odliv mladých a vzdělaných budou naše aktivity zaměřeny právě na ně, aby měl student důvod přicestovat na víkend domů za rodiči a nezůstával v Praze, Brně, Olomouci.

Co vás baví, když zrovna nepracujete? Jste například aktivním hudebníkem, byl jste dokonce členem známého Vojenského uměleckého souboru Ondráš Brno.

Docela obstojně  nás s manželkou vytěžuje náš čtyřměsíční syn, se kterým je radost trávit volný čas. Zároveň útlum koncertů, kterých jsem byl zvyklý absolvovat jako hudebník i několik týdně, dává možnost poznat nový a zajímavý pocit, jaké je to být o víkendu doma s rodinou. 

(Hana Raiskubová)