Petr Forman s manželkou Renatou.
HODONÍN – Dalším respondentem v našem velkém rozhovoru je
bývalý vynikající fotbalista z našeho regionu PETR FORMAN (57),
který zanechal výraznou stopu ale i ve třech týmech u našich jižních
sousedů. K rozhovoru jsme se domluvili v jeho rekonstruovaném
domečku poblíž centra okresního města, kde je vidět, že pan majitel
je velký kutil a pracant, když více jak 90% prací si udělal tento
vyučený elektrikář úplně sám! Protože se s Petrem znám již několik
desítek let, tak tento dialog se konal v příjemném prostředí a za
přirozeného tykání, které se přeneslo i na sportovní stránku tohoto
čísla NOVÉHO SLOVÁCKA.
* Každý obdobný rozhovor začínám stejnou otázkou, a to pohledem
zpovídaného na COVID-19: co tedy říkáš na tento neviditelný virus,
jak to snášíš ty osobně a tví nejbližší?
„Za sebe můžu říct, že z COVIDU-19 mám obavy. Já mám vůči
tomuto viru obrovský respekt a jelikož už jsem děda, chci si vnučky
Natálky užít co nejdéle! Nechal jsem se očkovat, abych tuto špatnou
dobu přežil, protože si myslím, že to fakt není žádná sranda. Názor,
že to je chlapská chřipečka vůbec neberu, protože mám kolegu v
práci, který si myslel, že to je jen chřipka, a skončil nakonec v
nemocnici na ÁRO. Dcera je doktorka, dala nám dobré školení a my
jsme tak nic nepodcenili. Já dělám v hodonínských lázních, kde je
samozřejmě velká migrace lidí ze všech koutů naší republiky, ale
můžu říct, že v naší rodině je vše v pohodě.“
*Na začátku měsíce června tohoto roku se konala Valná hromada
FAČR Praha, která si volila předsedu. Sledoval jsi to a co na to
říkáš? Na podzim loni se do hledáčku Policie ČR dostala dvacítka
funkcionářů a rozhodčích, kteří ovlivňovali některé zápasy – jak tuto
kauzu ty hodnotíš!
„Především je třeba si uvědomit, že je zcela jiná doba. Já jsem
zastáncem bývalého vynikajícího hráče a později krátce i předsedy
fotbalu v Česku Ivana Haška, který musel prostě odejít. Nastavíte
jakési pravidla, ale časem zjistíte, že ty se stejně nerespektují – tak
co na to říct? Ti lidé ve vysokých funkcích by měli jít nám a mládeži
příkladem, ale je to bohužel postavené na hlavu. Lidé si pletou
fotbal s firmou, která je pro mnohé z nich dobrou dojnou krávou! Za
mě to sice nebylo vždy dvakrát růžové, ale takové finanční
machinace, o kterých se nyní dovídáme, určitě nebyly. Ti
funkcionáři a rozhodčí to dělají ne pro samotný sport, ale především
pro svoji kapsu. Berbra sice chytili, ale kolik je ještě takových
Berbrů, kterým se zatím nic nestalo? Nového předsedu Petra Fouska
neznám, takže těžko můžu k jeho jmenování něco konkrétního říct.“
* Většina fotbalových fanoušků z našeho regionu si tě pamatuje jako
rychlé křídlo, které když to na hrací ploše rozfofrovalo, tak se soupeř
mohl dívat jen na tvá záda…
„Toto asi bylo ve mně. Já jsem člověk, který se nikdy nevzdává. Mě
fotbal hodně bavil, otec byl podobného ražení. Mám z mládí
vzpomínku, že když jsem dostal ve škole špatnou známku, tak nebyl
zákaz tréninků, ale dívání se na televizi v čase, kdy tam dávali
nějaký fotbal. To byl pro mě velký trest. Já jsem na hřišti trávil
denně klidně i čtyři hodiny – nejprve brzy odpoledne trénink s
dorostem, a pak jsem si ještě přidal tréninkovou dávku s muži. Měl
jsem tudíž dobrou fyzičku a soupeř měl často problém mě zastavit.
Když jsem dostal do běhu přesný balon, viděl jsem před sebou jen to
štrikované (brankářská síť – pozn. red.) a to byl můj hlavní motiv.
Myslím si, že tady je důležité především srdíčko a láska k
milovanému sportu. Já jsem osobně hrával za párek a limonádu,
první peníze za fotbal jsem dostal ve svých 27 letech na první
rakouské štaci! Dnes mladí fotbalisté jenom nastavují ruce, aniž by
něco předtím ukázali. Dnes mají všichni až moc rádi peníze a od
toho se pak vše bohužel odvíjí.“
* Vím o tobě, že jsi začínal ale na žíněnce jako mladý zápasník v
Hodoníně. Proč nakonec zvítězil v tvém případě fotbal?
„Bylo to asi v šesti letech, kdy jsem se dostal na žíněnku v
Hodoníně, kam mě přivedl soused Roman Maděryč a kde trénoval
Olin Kučera. Při kontrole u lékaře mi ale časem v Brně zjistili, že
mám růstový šelest na srdci a tak mi lékaři zápas zakázali s tím, že
pokud budu dělat sport ve spojení s běháním, nebude problém:
zvětší se objem plic a tím se upraví srdce. Proto jsem se dal na
fotbal. Mým prvním trenérem v kopané byl v Hodoníně na Sigmě
pan Svoboda, jinak fantastický člověk!“
* V necelých 17 letech jsi dostal první šanci v dresu mužů v
Hodoníně, jak na to vzpomínáš?
„V dorostu jsem hrával na místě obránce, ale časem jsem vystřídal i
další hráčské posty. Když bylo potřeba zaskočit v záloze, tak jsem
šel i tam, pokud nebyl v týmu střelec, šel jsem prostě do útoku. Byl
jsem takový univerzál, ale s tím jsem problém vůbec neměl. Na
premiérové utkání za muže si už moc nevzpomínám – vím jen, že
trenér Jaroslav Kmínek mě poslal na hřiště až na posledních cca 10
minut, když jsem střídal Otoše Vyrůbalíka.“
* Tvá rychlost s častou a přesnou koncovkou tak nemohla uniknout
ani týmům z vyšších fotbalových soutěží. Jaké byly nabídky a proč
nakonec vyhrál tedy „jen“ Hodonín?
„Otec dělal s kolegou, který byl ve výboru druholigové Jiskry Staré
Město a její funkcionáři se přišli podívat na náš zápas a po utkání
mě hned kontaktovali s možností přestupu k nim. To samé bylo i u
Zlína, kde tehdy trénoval Igor Štefanko. Původně se Zlínští dojeli
podívat na záložníka Josefa Heska, který se právě vracel z brněnské
Zbrojovky, ale volba padla na mě. Sehrál jsem za Zlín i přípravu v
Banské Bystrici, kde se vyhrálo 3:2 (já jsem dal dva góly) a znovu
byl o mě zájem, ovšem vždy to ztroskotalo na moji podmínce: měl
jsem těsně před svatbou (ženil jsem se 4. 4. 1987) a chtěl jsem se
osamostatnit, proto jsem řekl, že mi bude jedno, jakou soutěž budu
hrát, mám ovšem podmínku, že od klubu dostanu byt. Oba tyto týmy
nabízely sice nějaké ubytování, ale spíše to bylo charakteru
svobodárny, takže to jsem zamítl. Ještě se ozvala Královopolská
Brno (2. liga), ale protože mezitím Hodonín mi již nabídl byt, na
zájem z Brna jsem už nereagoval.“
* Ve 27 letech jsi se dostal do Rakouska, kde jsi nakonec odehrál
sedm sezon. Jak na angažmá v Rakousku vzpomínáš?
„Do Rakouska jsem se dostal díky Luboši Horníčkovi, který tam
mezitím udělal Česku dobré jméno. Začal jsem v klubu Zwentendorf
an der Donau, které má dnes kolem 4 000 obyvatel a leží v Dolních
Rakousích, pak jsem hrál v obci Schrattenberg, kterou s Valticemi
spojuje hraniční přechod a nakonec to byl městys Bernhardsthal v
okrese Mistelbach s 1 600 obyvateli. Do prvního klubu jsem se
dostal díky vydařenému přípravnému zápasu, který jsme vyhráli 7:2
a já jsem sám dal 5 branek. Hlavní sponzor tohoto klubu pak přijel
do Hodonína, kde se s funkcionáři domluvil a já spolu s ním vyrazil
do Prahy na Kozí ulici, kde sídlila firma Pragosport, aby se
definitivně finančně zařídil můj přestup do Rakouska. Nebylo to sice
nijak levné, ale Rakušané mě moc chtěli, takže se to nakonec
uskutečnilo. Ty začátky bez rodiny a znalosti jazyka byly pro mě ale
moc těžké: byl jsem moc fixovaný na rodinu, navíc jsem neznal řeč,
takže ty první měsíce byly složité. Časem jsem se nějak otrkal,
zlomilo se to a já jsem začal dávat i branky. Po třech letech se ale
situace v klubu změnila, když se již fotbalu tolik nevěnoval hlavní
sponzor pan Franz a začalo to být cítit. K tomu se stalo, že při
jednom návratu domů do Hodonína se dcera zeptala manželky –
„Mami, a kdo je ten pán, co spí s námi v posteli?“ – a to byl signál,
že musí nastat zákonitě změna!
Šel jsem blíž k domovu – dostal jsem nabídku od klubu v
Mikulčicích (pan Štěpán Hubačka), kde hráli tehdy třeba Luděk
Hamáček nebo Václav Janouškovec, a shodou okolností jsem si
navíc našel práci u rakouských hranic a tak jsem se objevil později
ve Schrattenbergu, kde hrál z Kyjova Zdeněk Durna. Třetí fotbalová
zastávka u jižních sousedů v Bernhardsthalu mě utvrdila v tom, že
zdejší tvrdý fotbal bez rychlosti mi za to nestojí, protože jsem měl
stále problémy s kotníky, neboť místní fotbalisté nebyli na tom
technicky ani rychlostně moc dobře, ale s tvrdými zákroky často za
hranou na útočníky soupeře neměli vůbec problém. Samozřejmě že
po životní stránce bylo sedm roků v Rakousku hodně zajímavých,
protože jsem mohl dělat své elektrikářské řemeslo, naučil jsem se
jazyk a pomohl jsem si i finančně!“
* Po návratu z Rakouska jsi kývl na nabídku klubu FC NESYT
Hodonín. Proč zrovna vedli tvoje kroky do této hodonínské čtvrti?
„Dcera chtěla hrát fotbal, takže v tom čase byl jediný dívčí klub v
regionu právě v Hodoníně, a to rozhodlo. Navíc mě oslovil tehdejší
předseda klubu Miroslav Holeček, takže bylo jasné, kde zakotvím.
Já jsem tam začal trénovat s panem Jendou Šnajdrem a určitě
nezapomenu na rok 2003, kdy starší žákyně NESYTU porazily
doma pražskou Spartu 1:0, když tu jedinou branku dala v samém
závěru Katarína Strožová (pocházela ze Záhorí) z dálky pohlednou
střelou do šibenice. Sparta měla sice minimálně pět šancí, ale naše
holky neskutečně bojovaly a nakonec vydřely nejtěsnější vítězství.
V Praze jsme hráli v prvním utkání 1:1, ale první místo jsme museli
potvrdit až v posledním kole v Hradci Králové, kde jsme nesměli
prohrát. To se nakonec i povedlo, takže titul mistryně ČR putoval
překvapivě do hodonínského NESYTU!“
* Konec sportovní kariéry byl ve tvých 44 letech v TJ Sokol
Hodonín, který tehdy hrál třetí třídu Hodonínska…
„To mě fakt už bolelo celé tělo. Navíc v týmu nebyla dobrá
tréninková morálka, když na tréninky chodili 2-3 hráči, a to vás
nemůže bavit. Třetí třída byla takovou pralesní ligou, kde se často
hrálo až moc od podlahy a to jsem si řekl, že zdraví má člověk jen
jedno a žádný fotbal za to nestojí, abych měl pak v budoucnu
výraznější zdravotní problémy. Tehdy v týmu se mnou hráli třeba
Radek Kulyk, Luboš Horníček, Vladimír Hlobil, Lubomír Vrba,
Otoš Krmíček, Vladimír Kučera nebo Ivan Staňo. Každopádně mám
na co vzpomínat, neboť s fotbalem jsem toho opravdu mnoho
prožil!“
(pol)
MALÝ OSOBNÍ DOTAZNÍK:
NAROZENÝ: 1964
RODINA: Žena Renata, dcera Renata, vnučka Natálka (1 rok)
POVOLÁNÍ: Elektrikář
ZÁJMY, KONÍČKY: Kutilství a motorky (Moto GP a Super Bike)
KTERÉMU SPORTOVNÍMU KLUBU A PROČ FANDÍM: Ve fotbale
Baníku Ostrava a Slavii Praha, v hokeji brněnské Kometě a jinak
každému českému klubu, který se dostane do Pohárů
OBLÍBENÉ JÍDLO, PITÍ: Svíčková, kotlety na šlehačce a se sýrem
– kanadská whisky
CO NAOPAK NEMUSÍM: Špenát a kapustu
OBLÍBENÝ HEREC, HEREČKA: Bolek Polívka, Jiří Macháček, Jason
Statham, Libuše Šafránková, Hana Maciuchová
OBLÍBENÝ FILM, SERIÁL: Akční a staré filmy, Četnické
humoresky
OBLÍBENÝ ZPĚVÁK, ZPĚVAČKA, SKUPINA: Marcelito Pomoy z
Filipín, Argema
OBLÍBENÝ SPISOVATEL, KNIHA: Knihy o medicíně
OBLÍBENÉ MĚSTO, ZEMĚ: Hodonín, Švýcarsko
OBLÍBENÉ NOVINY, ČASOPISY: Deník Sport
OBLÍBENÝ SPORT: Motorky
OBLÍBENÉ AUTO: Peugeot, Mercedes ML
OBLÍBENÉ ČÍSLO: 10
OBLÍBENÁ BARVA: Modrá
OBLÍBENÁ KVĚTINA: Růže
OBLÍBENÉ ZVÍŘE: Pes
CO MNĚ ZTRPČUJE ŽIVOT: Falešní lidé a podrazy
ŽIVOTNÍ MOUDRO ČI MOUDRA: Život sice není jednoduchý, ale
přesto jsem rád na tomto světě!
(Foto: archiv Petra Formana )
Diskuze