Životní cesta Mistra Svatopluka Drápala Od Kyjovky k řece Jihlavě a meandrům Svratky

SOBŮLKY – Kolem malé vesnice na Slovácku jsou ze tří světových stran lesy Chřibů, hluboká údolí porostlá na svazích smíšeným lesem a mnohde s krásnými východními výhledy na pohoří Karpat. Říká se, že toto okolí vesnice jsou plíce Kyjova. Před desítkou let zde plánovali postavit repliku oppida Keltského, jedinečného v ČR. Bohužel byl to až moc velkorysý plán.

A v této obci, v Sobůlkách, se téměř před osmdesáti léty narodil malíř, když sem přišel jeho táta z Biskoupek, krejčí, který se zde oženil. „ A já měl ženu s Biskoupek, tak jsme se tam vyměnili!“ řekl Svatopluk Drápal. Jeho životní cesta nabírala různé a nejen pracovní peripetie.

Pracoval jako vedoucí propagace nejdříve v Prioru, později v Tescu. A naráz uplynulo zajímavých i radostných 50 let života v Brně, kde bydleli. Rodnému kraji však zůstává stále věrný, vždyť tu žila jeho máma a žijí sourozenci. Nyní v důchodě bydlí v Biskoupkách jihozápadně od Brna v blízkosti krásných údolí řek Jihlavy a Oslavy. Dá se říci, že je v Přírodním parku střední Pojihlaví, kde náletové akáty ničí nádherné skalnaté plochy. Ale zato zde roste koniklec luční, česnek žlutý nebo je zde kraj víra velikého, kudlanky nábožné nebo zřícenina Templštejna zdobící vysoký skalnatý ostroh obtékaný řekou.

Postáli jsme opírajíce se o zábradlí mostu přes řeku Jihlavu a malíř náhle řekl své vyznání. „Je zde jiná krajina s řekami a hluboká údolí jsou pro mou duši blahodárná, silně inspirující. Hluboká skalní údolí u nás na Slovácku nejsou.“ Oba kraje byť rozdílné, se mu staly celoživotní inspirací, kterou věrně zachycuje jeho malířský štětec.

Absolvent Uměleckoprůmyslové školy v Brně, který studoval u vynikajících pedagogů a výtvarníků Zdeňka Fuksy, Antonína Odehnala, Dalibora Chatrného, Emanuela Raného, od kterých se snažil získat zvládnutí řemesla, což je vlastně celoživotní boj, protože člověk stále přichází na nové a nové věci, které by chtěl udělat a čas běží čím dál rychleji. Svatopluk Drápal je členem Sdružení umělců Moravy a Slezska a Uměleckého sdružení Parnas.

Předlohou jeho současné tvorby je příroda, údolí řek Jihlavy a Oslavy i celého nádherného okolí již přecházející do Vysočiny. Používá většinou techniky oleje. Neopakovatelné jsou mohutné letité stromy, i krásná kytka. Jiné jsou obrázky z cest, většinou perovky nebo akvarely – Slovensko, jižní Čechy, Chorvatsko, Itálie, jiné jsou lehké, odpočinkové akvarely z měst a vesnic nebo použije i tuž. V poslední době zdobí jeho plátna a akvarely i postřehy ze Slováckého roku v Kyjově. Zkouší i ztvárnění určitých prvků v grafických listech, většinou leptech či rytí do zinkové desky. Je to technika náročná, zdlouhavá, ale nádherná i tajemná až do prvního výtisku. Zdobí ho i účast na několika ročnících českého a slovenského exlibris (malá knižní grafika) v Hradci Králové. I v tomto věku tvoří, protože potřebuje pracovat na něčem novém, má rád mnohobarevný pestrý život, nemá rád smutek a i ve svých obrazech se snaží být barevně čistý, optimistický a má radost, když sám tuto svou radost ze života může předávat jiným. Jako třeba v Kyjově v srpnu 2021, když zde v radniční galerii vystavil přes čtyřicet svých prací, jimž dominovaly olejomalby kyjovské radnice a tamního kostela. Čím více je vám let, tím takový tvůrčí malíř střádá výstavy jednu za druhou. A jaký obraz je nejlepší? Mistr odpovídá: „No takový, který je prodaný!“ Pamětní kniha této výstavy s velkou řadou podpisů a vzkazů umělci opět inspiruje: „Sobuláci děkují za reprezentaci dědiny: Jsme hrdí, že rozdáváš potěšení všem lidem, kteří sem přišli nebo Vaše krásné obrazy mě obohacují a jsem rád, že nezapomínáte na svůj rodný kraj nebo Je to nádhera, když takové kresby umí vaše ruka!“

Jeho rámované malby na plátně byly vystaveny dvakrát v 

Zámecké kapli Oslavany, v Sobůlkách u Kyjova třikrát, v Dělnickém domě v Oslavanech nebo každoročně na Jarních a Podzimních salonech Uměleckého sdružení Parnas v Královopolské galerii v Brně. Obrazy byly několikrát i v hotelu Voroněž Brno či dokonce v Biskoupkách v rodišti Vítězslava Nezvala. Rodný kraj si ho rovněž váží, protože ho hostila Radniční galerie Kyjov či společná výstava Svazu umělců Moravy a Slezska, Čajovna – galerie Kyjov, Galerie Café Chat Noir Brno, Moravský Krumlov, Zámek Letovice či třikrát Památník Alfonze Muchy v Ivančicích, Galerie MOÚ Žlutý kopec Brno 2x, galerie Adamov, Galerie Stodola Mohelno, Dolní Kounice, Vino Art Brno a jinde.

Jeho obrazy se nachází v soukromých sbírkách v Německu, Austrálii, Korei i v Americe. A to se každému umělci nepodaří. Zdálo by se, že může být malíř ze Slovácka se svou tvorbou i prezentací spokojen. Podle toho jak jsem ho poznal, když jsme spolu na jaře chodili po břehu nádherným kaňonem řeky Jihlavy, která zásobuje chladící vodou obrovskou elektrárnu, že ještě spokojen není, že mu ještě něco chybí v jeho životních plánech. Možná, že jakási neposedlost ho stále žene s malířským štětcem ven, do přírody, ta inspirovala i Vítězslava Nezvala (1900-1958), který tudy určitě chodil a dumal, jako my dva. Tvořil básně, překládal, psal, český – moravský surrealista. O rodném kraji již v roce 1922 napsal první sbírku básní Most a následovaly další a další, jako obrazy malíře. Jedna z básní Král a vosa říká: „Byl jeden král, byl starý, už netěšil ho svět, netěšily ho dary. Ten král rád jedl med. Tak rád ho jedl z misky až ji měl plnou vos!“ Myslím, že báseň v mnohém vypovídá o oné neposedlosti nebo tvůrčích touhách, nejen básníka, ale i malíře Svatopluka Drápala. A Svaťa svou pílí, pečlivostí, vytrvalostí a uměleckou invencí nepochybně drží krok mladého šohaje z Kyjovského Dolňácka ctícího verše Petra Bezruče. Ej vy ztepilí šohaji v čižmách, ale i kraje Vítězslava Nezvala na pomezí Vysočiny, ráje jako stvořeného pro malíře ze Slovácka.

                                                              (Text: Dr. Jan Kux)