Zprávy

Vzpomínka na skoronského kapelníka Antonína Ingra

Pátek Únor 5, 2021
401
Foto z archivu MH Ingrova kapela v roce 1946 – zleva Václav Blahynka /1901-1979/, Antonín Klimeš /1910-1995/, Bohumír Krist /1904-1984/, kapelník Antonín Ingr /1901-1986/, Václav Sekla /1903-1969/, Josef Šindler /1910-1988/ a Vladimír Klimeš /1908-1998/. Dole zleva Stanislav Ingr /1903-1987/ a vpravo Vojtěch Chludil /1912-1983/.

SKORONICE – Antonín Ingr – legenda obce Skoronice, dlouholetý kapelník ojedinělé skoronské dechovky a varhaník místního kostela. 11. února vzpomeneme 120.výročí jeho narození. Řada čtenářů tohoto 14 deníku jistě pamatuje, jak jim k tanci v době jejich mládí vyhrávala Ingrova kapela, jak jejich kapelník dovedl umně „ščebetat“ na klarinet, třeba při Zpěvu skřivana. I když je vše už minulostí, ráda bych na tohoto vzácného člověka vzpomenula prostřednictvím mého otce Vojtěcha Holcmana. Ve svých Pamětech z roku 1981 píše: O „strýčkovi Antošovi“ – jak se u nás všeobecně říká – chci napsat jakýsi „medailonek“, neboť on si toho svým skromným, ale záslužným životem pro obec a pro lidi zaslouží.

Narodil se v únoru 1901 na čísle popisném 13, v Dědině. Neměl život lehký, už ve dvanácti letech ztratil otce. Od té doby sám hospodařil, zprvu za dozoru Jakuba Klimeše, odnaproti, jako poručníka. Po skončení obecné školy vyrůstal doslova u koní. Za první světové války navštěvoval dvouletou zimní hospodářskou školu v Kyjově, kde načerpal řadu praktických i teoretických znalostí a získal lásku k ovocnaření a včelaření. Vplul do společenského života v obci ve spolku Omladina a Orel, kde hrával divadla. Chopil se také muziky, k níž zdědil lásku po otcovi. Mladý 17letý Antonín, když se odbývaly tancovačky na mlatevnách, dával dohromady kapelu, s níž veřejně vystoupil už v roce 1918, při oslavě vzniku ČSR. Tato kapela nesla jeho jméno a byla známá jako „Antošova dechovka“ nejen na Kyjovsku, ale
i v ostatních místech naší republiky. Hrála i ve Vídni, v Paříži na Světové výstavě v roce 1937, což byla pro skoronské muzikanty věc nevídaná a naprosto jedinečná. Všichni ti „chlapi“, kteří v muzice hráli, byli neskuteční „nadšenci“. Jezdívali hrávat po okolních vesnicích na kolách, chodili i pěšky, jak se dalo. Jejich rajón byl hlavně „pod horama“ – Hýsly, Čeložnice, Kostelec. Hrávali nejenom hody, plesy, „svajby a pohřeby“ , ale i církevní slavnosti – Boží Těla, poutě, primiční mše – to vše ke cti a chvále Boží. Antonín Ingr patřil mezi podnikavé a zkušené hospodáře, to o něm každý věděl. Byl také společníkem tzv. „spolkové mlátičky 28“, od roku 1925 až do socializace, kdy dosloužila. I můj otec Josef Holcman, jeho „rovník“, byl v tomto družstevním mlátícím spolku, spolu s Janem Brázdou č. 9, Blažejem Šnajdrem č. 47, Josefem Moresem č. 7 a Janem Rajsiglem z Hýsel. Byli proto hlavně po dobu mlatů spolu často ve styku a tak jsem se i já se strýcem „důvěrně znal“. Měl jsem taky přednost, abych držel strýčkovi coby kapelníkovi noty v hody, „na Kanále“ při vyhrávání, kdy jsem s očima i ušima napjatýma čekal, jak „strýček Antošůj“ vysloví ta tři, po léta stále stejná slova „tož chlapci, poďme“ a kouzelným kývnutím hlavy i klarinetu v ústech dá mocný pokyn k tomu, co dovedlo rozhýbat i chromého. A když jsem chodil jako malý kluk s otcem do kostela, na „chóru“, zase jsem tam jako na trůnu viděl „strýčka Antošovýho“, jak tehdy suverénně ovládá varhany, o svátcích řídí sborový zpěv skoronských zpěváků a zpěvaček. A jak byl zase smutně naladěn jeho hlas o každém pohřbu, kdy s ladičkou v ústech udával zpěvačkám tón a svým hrobovým hlasem pomáhal lkát nad zemřelými spoluobčany „Z hlubin volám k Tobě, Hospodine“. Mohl jsem na nich oči nechat. Až jsem sám začal chodit k muzikám, až jsem dělal stárka, poznal jsem, že strýčka vede k muzice opravdu láska, spolu s touhou a lidskou potřebou rozdávat radost. 

Za soukromého hospodaření – dokud byl při síle a hospodařil, jezdil s koňmi. Říkalo se mu humorně „ochránce vdov a starých panen“. Nebylo tím myšleno nic zlého, skrývala se za tím jeho dobrá, ochotná povaha a těžká práce. Nedovedl nikomu odepřít a snažil se vyhovět. Ony totiž skutečně všechny ty osiřelé ženy, které neměly svůj vlastní potah, ty domkařky, ženy opuštěné, se na něho obracely, aby jim pooral, zasel, fůru k mašině dovezl. A strýček přes poledne, večer do noci, jezdil a jezdil, někdy jenom za „Pámbu zaplať“. Je možné namítnout, že takto to dělali všichni rolníci – majitelé potahů. Ano, dělali. Ale tak, jako on, ochotně a nezištně, to nedělal snad nikdo. Nastavoval často noci, aby to všechno stačil, aby mu zbyl čas i na muziku. Po vstupu do JZD, v roce 1958, vozil s párem koní syrovátku z kyjovské mlékárny, denně až tři „lajty“. Hrkal vozem okolo našeho už ve tři hodiny ráno.

Se svým bratrem Stanislavem, zvaným „Slávinem“, měli za manželky dvojčata – sestry Řihákovy. Stanislav – Annu a kapelník Antonín – Terezii, se kterou si po celý život dobře rozuměl. Měla pro jeho celoživotní muzikantský zápal vzácné porozumění.“

Tím uzavírá můj otec vzpomínání na muzikantskou legendu, Antonína Ingra. A Blažej Lunga – hodový stárek roku 1970 – pamatuje, jak po skončení muziky, v ranních hodinách, došel s krojovanými za kapelníkem Antonínem Ingrem vyrovnat muziku. „Strýčku, co zme v povinnosti?“ – „Ná, chlapci, kolik ste vybrali?“ – Stárci pronesli v domnění, že vysloví závratnou sumu: „Šest set korun…“ – Dostalo se jim nečekané odpovědi, která je skoro omráčila: „Tož nám dejte štyry stovky, aby zbylo ešče neco aj Vám…“. Dobrotivý a velkorysý, takový „byli ten naši kapelnik“.

I já – o několik desítek let mladší – pamatuju tuto gardu našich muzikantů. Z hodových průvodů, svateb i pohřbů, skoronských poutí, ale především z dob, kdy doprovázeli při mnoha operetkách skoronské divadelní ochotníky. Při „Haničce z Podlesí“ či „Dražbě na nevěstu“ hráli všichni bravurně, na housle, violu a basu, na klarinet… Bratři Klimešovi – „Laďa a Toňa“, tak je starší generace oslovovala – usměvavý strýček „Slávin“ z Milotic – rozvážný, málomluvný basista Jan Blahynka – Vojtěch Chludil, ten byl „kopa veselá“ a nezapomenutelný Antonín Ingr, pro mě „stařeček Antošůj“. Přestože už dávno, jeden jako druhý, spí spánkem pokoje, mám je pořád v živé paměti. A taky v neskonalé úctě a vážnosti.

(Marie Holcmanová)