Přeživší vzpomínka na poslední strážovické hody-KAČER-Gučer

REGION – Psal se podzim roku 2019, kdy jsme se s manželem ocitli zcela neplánovitě na hodové zábavě s tradičním kradením káčera. Zábava to byla samozřejmě převeliká, několik partiček si brousilo zuby na kačera a k velkému překvapení všech, stárci a stárky nebránili kačera jen symbolicky, ale velmi vehementně. Nějak slovo dalo slovo a dotázala jsem se sousedů, kteří nás na zábavu pozvali, zda kačera společně neukradneme pro naše a jejich děti, s tím, že bude muset kačer bydlet na jejich dvorku, když my nemáme adekvátní prostor a všechny děcka takový dar ohromí. Pranice to byla veliká, padlo za vlast několik pánských košil a bohužel i krojů! Kačera nazdobeného a uvězněného ve štokrleti, se nakonec manželovi spolu se sousedem a ještě dvěma kámošům, kteří byli duchapřítomní, podařilo bez úhony „ukradnouti“. Ač naši muži chyceni nebyli, muzice i stárkům jsme dle slušných mravů dvě „flaše“ ohnivého moku na baru zakoupili. Ráno děti nestačily valit bulvy a skákaly dva metry vysoko. K nelibosti některých zúčastněných rodičů byl mu darován život a posuďte sami, kačer nemá přeci čtyři stehýnka, aby se rozdělil mezi čtyři rodiny, a každý alespoň jazýčkem olízl trošku kačeního výpečku. Tak je to ve skutečnosti původně takový sdílený kačer čtyř rodin. Po čtrnácti letech nám zemřel R. Ridgeback, který vyloženě naše děcka odkojil, logicky na jeho místo nastoupil kačer. Děcka přítomnost kačera natolik nadchla, že ho chodily každý den venčit okolo domu, když napadl první sníh, velmi je těšilo, jaké zanechává stopy ve sněhu. Jednou když začalo mrznout, děcka pořád běhaly domů pro horkou vodu. Při mém dotazu, proč pořád tahají kýble horké vody ven, mně bylo zcela vážně sděleno, že přece pro Gučera: „Víš mami, on má děsně studené nohy, mrzne, tak mu je ohříváme!“

Hned na začátku byla s našimi dětmi domluva, že si kačera necháme jen pod podmínkou, že se o něj budou starat sami, ráno a večer otvírat a doplňovat potravu. Jaké pak bylo naše překvapení, když začal na jaře kačer nahánět sousedovi slepice. Dle rad jsme tedy pořídili kačerovi tři kačeny, aby byl klid. Jenže on klid nebyl, ani se neptejte, kolik takové tři kačeny vyvedou během roku mladých.

Mezi tím nastala karanténa, byl omezen styk s lidmi, no a děcka to opět pojaly po svém, z roztrhaných zbytků ochran na stromky si samy udělaly, ani nevím, jak to popsat, takový příbytek pro slepice. Příbytek nás natolik ohromil, jak funkčně a technicky byl vyřešen, že jsme jim dlouho odmítané slepice dovolili. Slepice si také šly samy koupit, postupně po dvou kusech, neb vždy nebyly k mání ty barvy slepic, které chtěly. Samy si mezi sebou taky odsouhlasily koupi kurníku, že prý jejich společný dárek na vánoce, který teda potřebují dostat, ale již na jaře. Nakonec z toho byl adrenalin, neboť po celém Česku nebylo možné sehnat kurník, lidé je všechny vykoupili a my čekali měsíc, než se další vyrobí. 

Já slepice vážně vůbec neřeším, takže se musím zeptat děcek, jaké máme druhy, a jak si jich pojmenovali a mezi sebou rozdělili. Johanes mi hlásí, že máme plemena Vlaška koroptví a Dominant hnědý, které se jmenují Olina a Laděna, jména jim vybraly podle jmen koní ve filmu Aristokratka, kam se děcka dostala jako komparzisté. Kropenatka je Dominant kropenatý, Leghorn je Běluna, Černuška je Dominant černý.

Šedá správně tedy Dominant modrý se jmenovala Puťa, asi nejoblíbenější slepice našich děcek, která si užila svých pět minut slávy a je zvěčněna na bookletu CD Babského ucha. Ale jak to bývá, krátce po vydání CD nám ji někdo zabil. Je to k nevíře, ale najdou se i takoví lidé, kterým jsou děcka lezoucí po stromech a pasoucí slepice s kačenkami trnem v oku. Děcka ji samozřejmě velmi oplakaly, každopádně na ni byli a jsou velmi pyšní, když se syn vrátil pln zážitků z focení s ženskou pěveckou skupinou. Baby ze skupiny ani netuší, že děcka už znají zpaměti skoro všechny jejich písničky a ani se neptejte, která je jejich nejoblíbenější. Jak bych hodnotila chov našich kachen pižmových? Jednoznačně pokus omyl. Je to hlavně zábava pro děcka, nic víc, nic míň. Tady ve Strážovicích máme, ale opravdového specialistu, a to patnáctiletého Lukáše Lésku, který je několikanásobným držitelem ocenění NEJLEPŠÍ MLADÝ CHOVATEL DRŮBEŽE v okrese Hodonín. Lukáš dokonce obsadil 2. místo na již 51. Celostátní olympiádě mladých chovatelů tenkrát konanou v Přerově.

Co nám dala karanténa? Nebýt karantény, tak určitě nemáme slepice. Nebýt tím pádem domácího učení, nevznikly by naše vzdělávací klipy, když děcka projevily zájem natočit život slepice a s tím korespondující zrovna probírané školní učivo živočichové v okolí lidských obydlí. Pointa je taková, že slovácké děti demonstrují školní učivo, zde v našich podmínkách. Chodí po Slovácku a poukazují na krásy a historii našeho prostředí. Taky jsme doufali, že to potěší i jiné děti, které nemají přírodu na dosah ruky, že si třeba školní téma lépe zapamatují z dětského klipu než čtením z učebnice. Děti se nic dopředu neučí, mluví tam, jak je napadne, chtěla jsem tam zachovat dětskou přirozenost. Videoklipů máme rozdělaných spoustu, ale letošní deštivé a větrné počasí nám práci dost hatilo. Zážitků z natáčení už máme tolik, že by to stačilo třeba na pravidelný seriál v NOVÉM SLOVÁCKU.      

(Sára Urbanová, Strážovice)