Rozhovory

Naučme se vnímat krásu srdcem“ přeje do nového roku za Rezedky Marcela Hasalová

Úterý Leden 5, 2021
111
Marcela Hasalová. (Foto: archiv souboru Rezedky)

REGION – MARCELA HASALOVÁ ze Svatobořic-Mistřína je akční žena, jejíž srdce bije pro folklor. Zpívá, tančí, ale také pořádá nejrůznější charitativní akce. Před pár lety to byla Kabelkománie, loni zase s kolegyněmi ze souboru Rezedky nafotila lehce provokativní charitativní kalendář. Zaběhaly si i na akci „Rozhýbejme prsa“ na podporu žen s rakovinou. Masarykovu onkologickému ústavu v Brně pak věnovaly téměř 140 tisíc korun.  Jižní Moravu a moravské Slovácko miluje.  Nedovede si představit, že by žila někde jinde. Proč? „Lidé si jsou tady tak nějak blíž. Procházky vinohradem s návštěvou vinného sklípku, sklenička ryzlinku za zpěvu našich krásných lidovek se ničemu nevyrovná. A když jdu s průvodem v tradičním kroji, ať je to na Slovácký rok nebo na hody, jsem pyšná, že patřím sem, na Moravu,“ říká. Jak se s energickými Rezedkami vyrovnávají se složitou situací, kdy nemohou svou lásku ke zpívání a folkloru předávat publiku? A co chystají na letošní rok?

Možná už neexistuje na Hodonínsku nikdo, kdo by vás neznal, ale kdyby přece náhodou.Kdo jsou Rezedky?

Rezedky jsou ženský sbor ze Svatobořic–Mistřína, založený v roce 2013 z členek Slováckého krúžku Mistřín. Vedení se ujala BcA. Klára Varmužová, nyní Strýčková. Klárka patří do muzikantské rodiny Varmužů ze Svatobořic–Mistřína. Její strýc Petr Varmuža je primášem skvělého BROLNU a sbormistrem chrámového sboru AMA. Nyní máme 19 členek, dívek a žen napříč generacemi, nejmladší je 18 a nejstarší 65 let. 

Funguje to, když jste v Rezedkách tak energické ženy, navíc všech generací a profesí? 

Pro ty mladší holky jsme my starší byly „tety“, ale jak šel čas, došlo na tykání. Někdy samozřejmě máme mezi sebou generační rozdíly, ale zatím jsme vždycky vše vyřešily v pohodě. Opravdu jsme folklorním uskupením dívek a žen rozličných profesí. Máme mezi sebou studentky, lékařky, kuchařky, logistky, zootechničku, ale hlavně nadšené zpěvačky lidových písniček. Vystupujeme na různých folklorních akcích, festivalech u nás i v zahraničí, měly jsme několik svých koncertů.

Kde se vzal ten zvláštní název Rezedky? 

Dlouho jsme přemýšlely, jak bychom se mohly jmenovat. Padaly názvy jako Ženičky, Zpěvulky, Bobule, až nakonec vyhrály Rezedky, a to podle jedné naší písničky. „Pošla děvečka do jazérečka, pro vodu studenú, utrhla sobě za kordulenku Rezedku zelenú“. Tato lidová písnička se stala naší „hymnou“. A co o rezedce říká google: Jednoletá až vytrvalá bylina s až půl metru vysokými lodyhami. Květy má v hustých hroznech, kvete od května do září. Zdomácnělá je podél cest, na sutích, náspech a stráních, na rumištích a jako plevel na vinicích. Odpradávna se v zahrádkách pěstuje jako vonička severoafrická rezeda vonná.

Folkloristi mají své soubory jako takovou druhou rodinu. Máte to tak také? 

Můžu mluvit jen za sebe, ale na páteční zkoušky, které jsme mívaly pravidelně, jsem se vždycky moc těšila. Nebylo to jen o zpěvu, klábosily jsme, co v práci, co doma, co nového. Po zkoušce jsme poseděly u pohárku dobrého vínečka. Nebylo snad zkoušky, kdy by některá nepřinesla něco na zub. Když se narodilo v souboru miminko, Rezedky šly jako správné sudičky do kúta. Byly jsme na svatbách, na oslavách kulatých narozenin, na kolaudacích nových domků atd. Myslím, že nám to spolu pasuje.

Kromě lásky k folkloru neustále ukazujete, že máte všechny také srdce na správném místě. Loni jste třeba spontánně nafotily lehce provokativní kalendář. Komu putoval výtěžek z prodeje? 

Nafotit kalendář, to byl právě jeden z nápadů, který se zrodil na jedné kolaudaci. Ale tomu ještě předcházel nápad udělat nějakou charitativní akci. V našem sboru už tři děvčata onemocněla rakovinou prsu, takže směr charitativní pomoci byl jasný. Událost „ Rozhýbejme prsa“ – benefiční běh za zdravá prsa, se konal v říjnu. 

Kolik peněz se vám podařilo vybrat? 

Z této akce jsme Masarykovu onkologickému ústavu věnovaly 138 912 Kč. Z toho bylo 27 500 Kč jen z prodeje kalendáře. Dalších 50 tisíc jsme přispěly nadaci Bellis – neziskové organizaci pro mladé ženy s rakovinou prsu. Samozřejmě, nic z toho by nebylo, nebýt sponzorů a lidí s dobrým srdcem, ochotných přispět na dobročinnou věc. Ani jsme nečekaly takový zájem o kalendář. Musely jsme nechat udělat dotisk a výtěžek půjde na oddělení mamografie Nemocnice Kyjov. Kalendáře zdobí stěny nejenom u nás v Česku, ale také v zahraničí. Dokonce nám přišel dopis od jednoho pána ze Slovenska, že nám moc fandí. Bylo to milé.

Podle fotek na sociálních sítích to vypadá, že jste si při focení užily spoustu legrace.

Ano, fotily jsme v našem krásném Moravském Toskánsku. Kulisami se nám staly lány rozkvetlé svazenky, pole s oranžovými měsíčky, zlaté obilí či biopásy. Samotné focení bylo bezvadné. Vzpomínám si na první fotku, kdy jsme stály v kroužku a pomáhaly „modelce“ z trička, tak aby ji náhodou pan fotograf nezahlídl do půl těla, a hned jsme ji na prsa cpaly košík s kytkami, deštník nebo jiné propriety. Čím jsme ale déle fotily, tím jsme se více otrkávaly. Krásná fotka v obilí vznikla velmi spontánně, kdy jsem vykřikla: Holky, trička dole, bude fotka!

„Chudák“ pan fotograf. (smích)

No, trička lítaly, a pan fotograf mačkal spoušť jak o život! (smích). Nebo jsme se hodně nasmály, když jelo auto a pan řidič sjel z cesty, jak se za námi otáčel. 

Nebo v neděli ráno v pět hodin jsme měly sraz na další focení a kolegyně Mirka přinesla kávu a jogurty s ovocem. Nebo Aničce jsme snědly koláče, které upekla speciálně pro jednu fotku. Takže fotka s poctivými mistřínskými koláči nebyla. Když ony byly moooc dobré! Martina zas upekla výborný domácí chleba. 

Ubránila aspoň ten? 

Té se to povedlo, takže fotka Snídaně v trávě zdobí náš kalendář. Chlebík jsme snědly až po focení s home-made škvarkovou pomazánkou. Náš dvorní fotograf Radek Severa je vlastně Mistříňák. Je to pan fotograf. Jeho fotky právě z Moravského Toskánska není třeba představovat. Byl velmi trpělivý, když nás chytaly záchvaty smíchu a kazily jeden záběr za druhým, nebo když jsme brblaly, kam nás to zase táhne, a my měly na botách nánosy bahna. Zná tady každý kout a měl jasnou představu, jak mají fotky vypadat. Určitě to nebyl náš poslední společný počin.

Zpívání u vánočního stromu, dožínky, také jste pekly patenty na vánoční trh a vařily úžasný svařák před dvěma lety. Kde jinde vás můžeme vidět a slyšet?

Jsou akce, kterých se zúčastňujeme každoročně. Zpívání u vánočního stromku u nás i v okolních dědinách, dožínky, vinobraní. Vánoční jarmark ale nebyl akcí Rezedek. Pořádal ho Slovácký soubor Mistřín. Je teda pravda, že část Rezedek je zároveň členkami souboru. Velká škoda, že letos nic z toho nemohlo být. Zpíváme na vernisážích, koštech, na folklorních festivalech u nás i v zahraničí. Nesmím zapomenout na Slovácký rok. Také míváme taneční vystoupení na Silvestrovském pochodu za prasátkem. V roce 2017 jsme měly nádhernou akci Kabaret aneb Rezedky trochu jinak. Zuzka Varmužová vymyslela a s námi nazkoušela taneční čísla jako kankán, charleston, swing apod. 

Měly jste s tím úspěch? 

Měly jsme narvanou sokolovnu, úspěch veliký. Nádherná akce. Rok na to jsme měly výroční koncert u příležitosti 5. výročí založení sboru. Součástí koncertu bylo uvedení nového CD pod názvem Šla na trávu. V roce 2019 jsme připravily 1. Květinový bál, kde jsme v programu zase zatančily Tanec s křídly a Vtipný tanec v duchnách. Dle ohlasů se nám to taky povedlo.

Jak to takhle akční ženy vůbec snáší, když nemohou vystupovat a scházet se? 

No, je to těžké. Každá máme svoji rodinu, tak se angažujeme tam. Dodělaly jsme resty, já třeba kroniku. Můj přítel říká, že jak nemám dvě zkoušky týdně a nějakou akci aspoň dvakrát do měsíce, tak po mně nic není. Občas jsme si udělaly online meeting. I když jsme nemohly vystupovat, tak jsme se pilně připravovaly na charitativní akci, kterou jsme připravovaly na říjen. Tam jsme se měly ukázat v tanečním i pěveckém čísle. Také organizace sportovní charitativní akce byla časově náročná. Takže jsme se vlastně ani moc nenudily. 

Ale zpívání vám už určitě moc chybí, je to tak? 

Chybí, a jak! Já to řeším tak, že chodím se psem ven a opravdu „békám jak na lesy“. A u pečení vánočního cukroví jsem si střihla i „Rybovku“. 

O jaké krásné akce jste loni vlastně přišly?

V létě jsme měly vystupovat s mužským sborem v Luhačovicích na kolonádě, na to jsme se moc těšily. Dostaly jsme nabídku čepit nevěstu, bohužel taky zrušeno. Na Velikonoce jsme měly péct tradiční velikonoční cukroví a zazpívat na velikonočním prodejním jarmarku. Trochu těžce jsme nesly, že jsme nemohly na naše tradiční hody obléct kroj a hurá do průvodu. 

Nikdo zatím neví, co bude v tomto roce, ale život se nesmí zastavit. Máte už nějaký plán, kde byste rády vystupovaly, pokud to bude možné? 

Doufám, že se nám podaří zrealizovat zmíněnou Kavárnu u růžového balónku. Máme sice natrénováno, ale po tak dlouhé přestávce budeme muset zase máknout. Je to také charitativní akce a její výtěžek bude věnován Nadaci Bellis. Tady se představíme jak tanečně, tak i pěvecky, ale lidovky to nebudou. Určitě bychom rády někam za hranice, pokud to bude možné. Loni jsme byly v Krakově a máme odtud nádherné vzpomínky.

Má tak činorodý člověk, který folklorem žije, nějaký čas a chuť i na jiné věci? Nebo folklor a láska k zpívání je opravdu životní „kůň“, který člověka lapne v mládí a už jej nepustí? 

Folklor mám v krvi asi po tatínkovi, který byl dlouholetým členem Mistříňanky. Jako malá jsem chodila do dětského folklorního souboru Lučinka, potom do Slováckého souboru Mistřín. Chodila jsem do „lidušky“ na flétnu. Takže se dá říct, že folklorem a muzikou žiju. Ale určitě se dají stihnout i jiné věci. Když onemocněl můj synovec rakovinou (Hodgkinův lymfom), jeho jedinou šancí byla transplantace kostní dřeně. Jelikož v českém registru se vhodný dárce nenašel, chtěli jsme ho pomoct rozšířit o mladé a zdravé dárce.

Kolik se vám tehdy podařilo získat do registru nových dárců? 

 S pomocí paní Wassebauerové a paní doktorky Neduchalové to bylo na 400 mladých zdravých lidí. A krásná zpráva je, že šest z nich už kostní dřeň darovalo. 

Také jste zorganizovala s rodinou na podporu takto nemocných lidí a Nadace pro transplantaci kostní dřeně Kabelkománii. O co šlo? 

Jednalo se o dobročinný bazar kabelek. Lidi starou kabelku darovali a na akci si jinou koupili. Akce se setkala s velkým ohlasem a nadaci jsme na účet poslali 90 182 Kč. Pokladnička Nadace pro transplantace kostní dřeně je na zámku v Miloticích v konírně, darované peníze jsou nadaci průběžně posílány. Taky se snažím dál hledat nové dárce. 

Zpíváte kromě Rezedek ještě s někým jiným? 

Zpívám ještě v chrámovém smíšeném sboru AMA – Amatores Musicae Antiquae (Milovníci staré hudby). Sbor vede MgA. Petr Varmuža. V repertoáru máme náročná sborová díla mistrů italské a španělské polyfonie, jako byli Palestrina, Orlando di Lasso a Victoria. O naše koncerty je živý zájem nejen ve Svatobořicích-Mistříně, ale i v širokém okolí. Sbor úspěšně koncertoval i v řadě větších měst. 

Jakou máte se sborem motivaci? 

Petrovou snahou je dosáhnout s námi, neprofesionálními zpěváky, co nejlepší úrovně, motivovat nás pro starou hudbu a získávat zájem pro ni u širšího obecenstva. Jestliže se to daří, je to zásluhou ukázněnosti sboru a muzikálnosti lidí z této obce a tohoto kraje. Pro mě ale zůstává top Česká mše vánoční od J. J. Ryby, kterou jsme zpívali mnohokrát. Také jsem členkou Slováckého souboru Mistřín, který obnovil svou činnost v roce 2013. Tady je také hlavní téma folklor, ale věnujeme se mimo jiné organizaci aktivit pro děti. Každoročně pořádáme Pálení čarodějnic, Táborák na ukončení prázdnin, Vánoční jarmark. Kluci chodí 28. prosince na koledu, zpívají, muzicírují. Možná to někomu připadne nevýznamné, ale pro mě to moc znamená a těším se na to.

Co byste za Rezedky popřála čtenářům NOVÉHO SLOVÁCKA do nového roku? 

Popřála bych jim zdraví, zdraví a zase jenom zdraví. Aby byli k sobě vlídní a tolerantní i v této zvláštní době. Aby se naučili vnímat krásu srdcem a byli spokojeni s tím, co mají. A aby se někdy přišli na Rezedky podívat. Budeme moc rády!       

 (Hana Raiskubová)