Jak učitelku z Horňácka přitáhlo k srdíčku vyšívání krojů. Samouk Jana Spružinová z Hrubé Vrbky navazuje na lidové tradice

HRUBÁ VRBKA – Místní zručnou Janu Spružinovu, učitelku na základní škole v Kuželově, nikdo neučil koníčku, který jí přirostl celoživotně k srdci, přestože vyšívání lidových krojů má v Hrubé Vrbce a vůbec na Horňácku u žen velkou tradici. Sympatická Jana je samoukem, nemá v hlavě ani vzor nějaké věhlasnější vyšívačky z regionu pod úpatím Bílých Karpat. 

Návštěvu k rozhovoru pro NOVÉ SLOVÁCKO jsem využil, když sem k ní zašel opravit moje staré nohavice z roku 1940 a při této příležitosti objednal hned zhotovení nových.

Jak jste se poprvé dostala k jehle, učil vás někdo vyšívat?

Moje vzpomínky „jehla a já“ sahají hluboko do dětství, určitě až do předškolního věku, kdy jsem si chtěla zpíchnout ze zbytků látky nějaký ten obleček na panenku, která byla asi hodně stará, protože žádné oblečení neměla. Babička mi dala kousky látky, jehlu, nit a já jsem si zkoušela cosi pro tu panenku zhotovit. Šila jsem, jak se říká na koleně a to doslova, protože jsem si látku přišila k punčochám. Tehdy se mi všeci doma smáli. Taťka byl vyučený krejčí, měli jsme doma šlapací mašinu Pffafku z roku 1934, která u nás byla hodně používaná. Taťku jsem na ní moc šít neviděla, měl rád spíše práci se dřevem, ale mamka a hlavně sestra na ní často šily, přešívaly a modernizovaly koupené socialistické oblečení. Když jsem viděla, jak rychle a pěkně na ní jde šít oproti ručnímu šití, tak jsem to chtěla taky zkusit, ale byla jsem moc malá a nedosáhla jsem na šlapadlo mašiny. A když už jsem dosáhla, tak se mi podařila taková věc, že jsem svůj malý dětský prst strčila až pod jehlu a propíchla jsem si nehet na levém ukazováčku. Od té doby jsem se od mašiny, aspoň na čas, než se mi to zahojilo, distancovala. Co se týče vyšívání, tak hlavně v zimě se pořád u nás něco vyšívalo. Ubrusy, dečky, tácky, obrazy, tak jak asi v mnoha dalších rodinách. Vyšívala hlavně babička. Já, jelikož jsem byla zvídavé dítě, jsem si chtěla všechno vyzkoušet. Dostala jsem kousek perličkového plátna a zkoušela jsem vyšít první křížkové stehy. Když mi bylo 9 roků, babička mně dovolila vyšívat na opravdový ubrus meštérku a pak i další lehčí části. Když jsem byla starší, tak jsem chodívala ve škole do kroužku, kde jsme vyšívaly formičkové vzorníky. Tím moje vyšívání na hodně dlouhou dobu skončilo.

Proč jste si vybrala vyšívat právě krojové součástky?

Když byl můj syn Pavel v deváté třídě, tak jsem si říkala, že se budou na konci roku se spolužáky fotit v kroji. Z mužského kroje jsme doma měli jen nějaké dětské košele, dětský pruclek z roku 1934 a zástěru. Víc nic. Tak jsem si říkala, kde já to vezmu? Kroj je vzácnost a ne každý ho půjčí, tak jsem si řekla, že křížky nejsou nic těžkého, tak koupím plátno a přes zimu vyšiju aspoň šátek. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak jsem si představovala. Práce je to hodně zdlouhavá, namáhavá pro oči, když se pořád počítají nitky, ale šáteček jsem přes zimu vyšila. Do focení zbýval ještě nějaký čas, tak jsem si troufla na pruclek, který se vyšívá povětšinou řetízkovým stehem. Ten první jsem si nechala nastříhat a ušít, vyšila a dokončila jsem ho pak sama. Čekací doba na ušití byla strašně dlouhá, měla jsem obavy, že to do focení nestihnu. Ale podařilo se. Syn vyšel ze základní školy a začal chodit do právě vzniklého souboru Kuželovjan. Takže bylo nutností pořídit vlastní kompletní kroj, protože nikdo nebude několikrát ročně kroj půjčovat. Tudíž vyvstala otázka, kde vzít nohavice? Když jsem nemohla nikoho sehnat, kdo by mi je ušil, nebo byla čekací doba moc dlouhá, tak jsem se rozhodla, že to zkusím sama. Sukno není zrovna levná záležitost, ale řekla jsem si, že když to pokazím, pokazím si to sobě, ne cizímu. Sehnala jsem si střih a kamarádka mi půjčila nohavice. Doma jsem hodiny špekulovala, co je co a jak ty jednotlivé části střihu vlastně k sobě patří. Pak jsem na to došla a teď nastalo další přemýšlení, jaký bude chronologický sled práce. Co sešít první, co až pak, jestli první sešít nebo vyšít. No chyb a párání bylo dost. Ale chybami se člověk učí, jak se říká. A já jsem se učila jenom těmi chybami. Nikdo mi nic neukázal, nic neradil, na všechno jsem si došla sama. Možná, že to nedělám ani tak, jak by se to správně mělo, neznala jsem postup, tak jsem si udělala svůj, a toho se držím. A tak podobně to bylo i s kabátem. Střih jsem si sehnala a ušila ho.

Máte vzor na Horňácku, nějakou vyšívající tetičku?

Žádný vzor vyhlášených vyšívaček nemám. Když vidím pěkné výšivky na prucleku nebo nohavicích či kabátě, tak si je vyfotím pro inspiraci. Nikdy nevyšívám stejné výšivky, každý kus musí být originál a nést punc nebo rukopis té dané vyšívačky. Myslím, že každá už na dálku pozná, že mládenec má oblečený kroj, který stvořily její ruce, tak jak to poznám já. Někdy se mi stane, že si člověk donese třeba 80 roků starý kabát, který už je natolik opotřebený, že už ho nenosí a chce ho vyšít přesně stejně, aby vypadal jak ten, který kdysi nosil jeho tatínek či dědáček.

Jaký máte pohled na strojové vyšívání krojů?

Co se týče strojové výšivky, tak tu absolutně odmítám a neuznávám. Považuju ji za degradaci kroje. Stroj je naprogramovaný, vyšije to dokonale a přesně, o tom není pochyb. Ale to právě není ono.

Vyšívačka tam vloží ten svůj rukopis, ten svůj styl, třeba i nějakou tu chybičku, a hlavně desítky a desítky hodin lidské práce. A nemusí ta výšivka být absolutně stejnoměrná a přesná například na obou stranách nohavic. Na louce taky nenajdeme dvě naprosto stejné květiny.

Čemu se věnujete v práci konkrétně, co se vyšívá nejsložitěji?

Šiju a vyšívám mužský kroj: prucleky, nohavice, kabáty a tašky, které vidíte na fotce. K tomu mě dovedl opět můj syn Pavel. „Mami, neušila bys ně nejaků tašku ke kroji, na půllitra a na peníze, nech jích nenosím furt v botě, když idu na kosení nebo na Horňácké?“ A tak se zrodila taška, kterou jsem ušila i pro dceru, příbuzné a kamarády. Nejhůř sa podle mě vyšívá košela. Ne kvůli složitosti výšivky, ale kvůli tomu, jak jsou ty nitky v plátně titěrné. Na to musí být perfektní zrak, který se tím dost namáhá, proto to taky nikdo nechce dělat. Nechápu, jak to ty naše babičky dělaly, že na tu výšivku, často v dost vysokém věku, viděly. 

Jak je to s potřebným materiálem k vyšívání, je všeho dostatek?

Co sa týče materiálu, tak jsem vždycky všecko sehnala, co bylo potřeba. Sukno, plátno, háďátka, pantle… Někdy je problém sehnat na pruclek obyčejné bílé čtyřdírkové knoflíky, které si barvím akrylovými barvami.

Co chystáte v nejbližší době vyrobit? 

Teď se chystám na svůj první lajbl pro mou kamarádku, tak nevím, jestli seženu knoflíky, jaké tam byly původně. To bude určitě problém. Zase to bude práce pokus – omyl a tvoření střihu přímo na těle. No a chystám se ještě na jednu věc, na kterou se moc těším. Bude to velká výzva, a já mám vždycky radost, když se mi podaří tu výzvu zvládnout a zase se naučit něco dalšího nového. O co jde, zatím neprozradím. Pokud se to povede, tak se o to určitě podělím na Facebooku.

Troufla byste si vyšít kroj z jiných regionů Slovácka? 

Kdyby někdo chtěl nějakou součást kroje, kterou jsem nikdy nedělala a neznám, tedy mimo Horňácko, musela bych si ji prohlédnout a mít střih a potom bych posoudila, jestli je to reálné nebo ne. Vlastně už jsem šila pro Kuželovjan straňanské fěrtůšky. V kuse když to dobře jde, můžu vyšívat i několik hodin, než se mi unaví oči. Ale pak dojde den, který k této práci prostě není předurčený, a to se pak všechno kazí, víc se párá, než ušije, a to je pak lepší to nechat uležet a jít radši dělat něco jiného.

Co vám udělalo největší radost ve spojení s krojem?

Bylo to v červnu 2018. Syn se chystal k maturitě na Střední škole automobilní v Brně. V neděli večer jsem mu ke zkoušce dospělosti připravila oblek a nažehlila košili. Přišel za mnou a říká mi: „Mami, já budu maturovat v kroji.“ Nevím, jak ho to napadlo. V kroji byl u maturity jediný a tím i nepřehlédnutelný. Maturita se povedla napoprvé, takže radost byla veliká. Vždycky, když si na to vzpomenu, tak mě to dojímá.

Máte ještě nějakou „krojovou“ perličku závěrem našeho povídání?

Bylo to v den fašanku. Právě jsem na fungl novém kabátě vyšila monogram, udělala suk na niti, ustřihla a syn už mě ho bral z ruky, že vyráží na obchůzku. Já mu říkám: „A ne, že ho hned zašpiníš, dávaj na něho pozor, tak jak na celý kroj, však víš, že sa to nedá prat!“ No a milého synka nenapadlo pod vlivem vrbeckéj slivovice nic jiného, než zkúšat, jestli ve dvoch prstoch  rozmáčkne vykoledované vajco. A co myslíte? Podařilo sa mu to. Když to zaschlo, tak jsme to opatrně oškrabkali, ale stejně pár hodin starý kabát nese památku na fašanek 2016 v podobě žlutého fleku na předním díle. Asi budu muset ušít ještě jeden rezervní.

Děkuju za rozhovor, též za opravené nohavice a už sa těším, až si obleču nové od šikovné Hrubovrbčanky.

Díky Vám ostane horňácká výšivka stále živá!

                                                                            (Tonda Vrba)