Jak Kyjovjáci vzpomínají na malíře a fotografa Mirka Tichého

Jeho fotografie udivovaly ve Francii v Centre Pompidou, ve švýcarském Curychu i španělské
Seville. „Já jsem jeho výstavu viděla v Londýně,“ říká Petra B., rodačka z Kyjova, která žije
poblíž Vídně. Po deseti letech od svého odchodu z tohoto světa se umělec znovu objevil
prostřednictvím svých velkoformátových fotografiích v ulicích Kyjova. Jak hodnotí jeho tvorbu
místní, jaký k němu měli vztah, co si v souvislosti s „fenoménem Tichý“ vybaví?
„Tichý byl především malíř,“ tvrdí majitel kyjovské Galerie Doma Vladimír Jež.
„Nechodil na vernisáže, ale kulturní dění zde sledoval. Často přišel, prohlížel si obrazy a rád o
nich přemýšlel a rozmlouval.“ Domek Miroslava Tichého stojí jen pár desítek metrů od galerie.
„Někdy zůstal i na oběd nebo si dal kapku něčeho ostřejšího. Poslední roky života ale už
vůbec nepil,“ vzpomíná Jež.
Fascinace ženami, u nichž Tichý ale nikdy nepřekročil hranici objektu inspirace své
výtvarné vášně, je patrná na jeho kresbách, výkresech suchou jehlou, olejomalbách i
fotografiích. Svá díla Miroslav Tichý nevystavoval ani neprodával. „Za pár let ten obraz bude mít
cenu milion,“ odvedl prý řeč, když narazil na někoho, kdo projevil o koupi obrazu zájem. Jak
známo, doma není nikdo prorokem a Tichý se se svou vizáží a přístupem k životu byl
nezařaditelnou figurou.
Při jedné hospitalizaci v kyjovské nemocnici, kam se dostal kvůli úrazu, poté, co u něj
provedli celkovou hygienu, jeho „staré hadry“ vyhodili. Mirek Tichý se ale nedal. Tak
nekompromisně se domáhal svých práv, že oblečení nakonec našli a Tichý v něm spokojeně
odkráčel domů.
Celé roky se o osamělého umělce nezištně starala sousedka Jana Hebnarová. Jana
Hebnarová schraňovala jeho kresby a fotografie, které se válely v domku po zemi mezi
odpadky, věci trpělivě třídila. Dobré sousedské vztahy spojovaly obě rodiny po generace. Po
smrti Tichého nechali Hebnarovi Tichého domek opravit, veškeré vnitřní zařízení renovovali do
podoby, jak to vypadalo ještě v době, kdy žili rodiče Tichého. Jeho otec byl vyhlášeným krejčím.
Tichého způsob života a oblékání byla do jisté míry i revolta proti otci, se kterým nevycházel.
Pokračoval v ní však i po smrti rodičů a domek chátral zároveň s jeho majitelem.
Miroslav Tichý zemřel v roce 2011, ve věku osmdesáti čtyř let. Dočkal se slávy,
především díky popularizaci svých fotografií Romanem Buxbaumem, ale nezajímalo ho to.
Své roli životního outsidera, který je lhostejný k mínění okolí, byl věrný až do samého konce.
Kyjovjáci vzpomínají
I když někteří nad jeho fotografiemi vrtí nechápavě hlavou a odmítají změnit svůj úhel pohledu,
jeho malířské nadání je nepopiratelné. „Pane malíři, nakreslete nám něco,“ pokřikovaly na něj
děti začátkem sedmdesátých let. „A on vytáhl odněkud barvičku, namočil do ní prst a jedním
tahem namaloval na chodník obrázek,“ vybavuje si živě dnes šedesátiletý Radek Ž. Děti na
něho v té době často pokřikovaly, některé i zle, jiné se ho bály. Nemyl se, nestříhal, neholil a
jeho jediné šaty držely pohromadě jenom „silou vůle“.
„Naši vzpomínali, jaký to byl na studiích fešák,“ vybavuje si Radek Ž. „Černovlasý,
krásně oblečený chodil, vždyť jeho otec byl krejčí. A pak se říkalo, že měl vyhrát nějakou
výstavu… že byl jasně nejlepší. Bylo to za komunistů, někdy v padesátých letech? A tu výstavu
samozřejmě nevyhrál, a od té doby se tak zatvrdil,“ traduje po Kyjově rozšířenou pověst, která
se ale podle všeho nezakládá na pravdě.
Paní Marie G. (80) si pamatuje: „V chodbě visely jeho obrazy, nikdy nechtěl nic prodat.
Byl jedináček. Rodiče na něj byli hrdí, maminka ho milovala a starala se o něj. Zásadní konflikt
měl s otcem, dokonce jeden čas přespával na dvoře v šopce.“ Paní Marie má pěknou
vzpomínku na to, jak jí na Mikuláše Mirek Tichý coby dítěti vyrobil andělská křídla z papíru.
„Mirku, nakresli nás… žadonili jsme někdy. A on někoho pár tahy vystihl v kresbě na chodníku.“
Kyjovský přízrak…
Miroslav Tichý se několikrát během svého života ocitl v psychiatrické léčebně, většinou to bylo
ale účelové. Radek Ž. to dokladuje: „Moje teta pracovala za komunistů v obchodě na náměstí a
jednou tam přišli nějací zákazníci, bylo to před Slováckým rokem. Jeden z nich vytáhl vysílačku
a hlásil: „Akce Tichý“… Byli to tajní a odváželi Tichého do Kroměříže, aby nekazil turistům
dojem z našeho města plného folklóru.“

Kyjovják Robert Š. (55) doplňuje: „Pamatuju si, jak na Prvního máje měl nějaký
papaláš projev na tribuně u Domu služeb a Tichý seděl na schodech nad ním… a všichni se
dívali na Tichého… Pak policajti Tichého odvedli.“
„Sousedka Jana Hebnarová se o něj nezištně starala,“ vyzdvihuje Marie G. „Vykala
mu. Respektovala jeho pokyny, že nesmí na věci na stole sahat. Jana Hebnarová pracovala na
sociálním odboru městského národního výboru, někdy jí i volali a ona se šla o Tichého postarat.
Jeden čas chodil opilý. Jana se se vší ctí o něj starala, pečovala. Čistila byt, co dovolil.
Kupovala mu i rum.“
„Ten rum mu později ředila, kvůli zdraví,“ doplňuje Vladimír Jež.
Miroslav Tichý považoval údajně za svůj největší vzor Rembrandta. Jana Hebnarová
zase přirovnávala Tichého kvůli jeho všestrannosti k Leonardo da Vinci. Že si sám vyráběl
fotografické přístroje a příslušenství je věcí všeobecně již dobře známou, i kdy patrně málo
pochopitelnou pro většinu lidí. Tichý byl manuálně zručný a šikovný. Jiří N. (85) vzpomíná, jak
zhotovil vnučce jeho kolegyně houpačku ze „sukýnky“ lampy veřejného osvětlení. „Přidělal tam
sedátko, něco přimaloval…“
„Párkrát se objevil i v místním baru a kluci ho obdivovali kvůli jeho inteligentnímu
projevu. Mluvil výborně německy, francouzsky,“ vypráví paní Marie G.
Sláva Tichého nezměnila
Nebýt Romana Buxbauma, jehož zásluhou se konalo několik výstav fotografií ve světě,
fenomén Mirka Tichého by zřejmě zůstal neobjeven.
Paní Libuše S., majitelka zdejšího hotelu, vzpomíná: „Pan Buxbaum byl u nás
ubytovaný i se svou matkou. V době konání výstavy fotografií v Brně v roce 2006 přijel i se
slavným hudebním skladatelem Michaelem Nymanem. Kupoval zde nějaké fotky, v Kyjově si
fotil každý roh a mluvil v tom smyslu, že příběh Tichého je pro něj námětem pro tvorbu.“
Výtvarník Tomáš P. poznamenává: „Během let jsem se naučil s obrazy „mluvit“,
obrazy jsou pro mě živé struktury a hledám v nich sílu vyjádření, která vždy vypoví o autorovi a
o jeho zaujetí pro věc a citech k jeho vytvořenému dílu. U Miroslava Tichého je to nepopiratelné.
Také velmi rozumím tomu, že v určitý okamžik přestal malovat – dával do svých obrazů tolik
mimořádné energie, že pak už na to asi moc neměl síly. A hlavně jeho zájem přecházel do
stále větších okamžiků, které chtěl zachytit, což mu fotografie umožňovala.“
Setkání
Fotografii se Tichý věnoval od konce šedesátých do počátku devadesátých let. Pracoval stylem
voyeura – fotografie pořizoval fotoaparátem často schovaným pod svetrem. V příhodném
okamžiku aparát odkryl a zmáčkl spoušť, aniž by se díval hledáčkem.
Robert Š. na něj vzpomíná takto: „V polovině osmdesátých let jsem si našetřil na
ruskou kazetovou kameru a šel jsem ji vyzkoušet do parku, co to dokáže. Našel jsem si tam
klidný kout a najednou jsem za sebou vytušil stín… ptal se, já říkám, že to jenom zkouším. Viděl
pětiminutový záběr klidné ulice bez aut, fotka by byla lepší. Prohlížel jsem si jeho foťák… bylo to
asi udělané z ruské Smeny, s natahovací gumou. Já jsem se ho ptal, jak to cloní. Já to mám
v ruce, říkal, když natočím ruku takhle, tak… když natáhnu gumu víc, tak je to rychlejší, když
míň, tak to jde pomalejc, a jenom odhadem to natahoval. Říkal jsem si, tak to je geniální, ale
ono to asi jde, ten odhad se naučit. Často se trefil. Mně se líbilo, že to neřešil pomocí
matematiky, ale „by očko“, přibližně, a většinou to vyšlo.“
„Asi v polovině devadesátých let, jednou navečer jsem šel kolem jeho domku,“
pokračuje Robert. zaklepal jsem, zeptal se – kdo je, pozval mne dál. Ve vstupní místnosti měl
obrazy, oleje. Dívali jsme se na obrazy, říkal – moment, já to musím oprášit. Byl to zvláštní pocit,
jako kdybych se dostal do míst, kde tři sta let nikdo nebyl a najednou mimořádná návštěva, tak
se musí poutírat prach, aby přes něj bylo vidět. Přinesl jsem dvě piva, abych nepřišel
s prázdnou. Zpočátku jsem se ho bál, jako jiné děcka, „kyjovský přízrak“… Jenže jednou jsem
ho „přistihl“. Děcku vypadlo něco z kočárku, asi hračka, Tichý tam hledal…“
Miroslav Tichý
Narodil se 20. listopadu 1926, zemřel 12. dubna 2011. Žil v Kyjově.
V letech 1945 až 1948 studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Jána

Želibského.
V padesátých letech se obracel k avantgardě, impresionismu a kubismu. Ke svým vzorům
počítá především Picassa, Matisse a Cézanna.
Fotografií se zabýval od konce 60. let. Aparáty i zvětšovací přístroje si konstruoval sám z
vyřazeného vybavení, plechovek, pivních zátek, brýlových skel a dalších materiálů. Své
fotografie někdy „vylepšoval“ tužkou (zvýraznění kontur).
Fotografii se věnoval až do počátku 90. let, kdy s tvorbou definitivně přestal.
Z iniciativy Romana Buxbauma bylo uspořádáno po roce 2000 několik výstav, ke kterým
Tichý nedal svolení.
Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal cenu objev roku.