Zprávy

Eliška Lisalová ze Žarošic a její předvánoční vyznání k nezvyklé ženské zálibě

Pondělí Prosinec 14, 2020
233
Hasička Eliška Lisalová (na snímku uprostřed).

ŽAROŠICE – Ne mnoho „něžných stvoření“ cítí k chlapské zálibě jakou je myslivost. Mezi takové ženy patří sympatická sedmadvacetiletá ELIŠKA LISALOVÁ. Na Kyjovsku a Hanáckém Slovácku, je známá především jako folkloristka, zpěvačka chrámového sboru v Žarošicích, organizační vedoucí ženského sboru Šohajenky v Násedlovicích a především jako skvělá sólová zpěvulenka. 

S NOVÝM SLOVÁCKEM nahlédněme, jak vůbec Eliška vnímá svoji druhou zálibu kolem přírody a každodenního psího „přítele“ Vidu.

V kolika letech se v tobě probudila tato myslivecká vášeň? 

Všechno to přišlo úplnou náhodou, ačkoliv myslivecká krev ve mně dřímala odmala. Lásku k přírodě, zvířatům, ochraně životního prostředí jsem zdědila po své babičce a po jejím tatínkovi. Můj pradědeček měl v Žarošicích chovnou stanici českých fousků. Nicméně ten pravý zápal pro myslivost přišel až s pořízením fenky Vidy, kterou jsem dostala za úspěšné absolvování bakalářského studia v roce 2016. Vida mě svou povahou, vrozenými pudy k lovu a temperamentem naprosto očarovala. Probudila ve mně zájem o mysliveckou kynologii, které se nyní aktivně věnuji.

Přemlouval tě někdo z rodiny, abys šla v jejích šlépějích v této zálibě? 

Naopak, maminka mě vždycky vyprovází na čekanou nebo hon se slovy: „Proč ta naše Eliška radši nevyšívá.“ I přes tato slova se mi doma dostává veliké podpory, babička, maminka, sourozenci, zkrátka všichni mně fandí a drží palce! Velké podpory se mi také dostalo v našem mysliveckém spolku Strážný Žarošice, ve kterém jsem absolvovala praxi, která byla nutná ke splnění mysliveckých zkoušek.

Tato záliba určitě není doménou žen, jak se cítíš ve společnosti převažujících mužů?

Upřímně musím říct, že je mi mezi nimi velmi dobře. V životě jsem nepoznala pradědečka, dědečka, ani tatínka, proto mám pocit, jako bych si to občas vynahrazovala tím, že jsem v tak početné mužské společnosti. Myslivci jsou chytří lidé, mám si s nimi vždy o čem povídat. A co si budem, když jste na honu jediné křehké pohlaví, dostane se vám vždy té nejlepší péče.  Nejprve jsem měla strach, aby moje zapálení brali vůbec vážně, ze začátku možná nikdo nevěřil, že nám to s Vidou vydrží, teď už se ale mezi myslivci cítíme jako ryby ve vodě.

Můžeš prosím popsat laikovi, jak vůbec probíhají takové zkoušky myslivosti?

Zkoušky z myslivosti nejsou vůbec lehká záležitost a už vůbec ne pro někoho, kdo nepochází přímo z myslivecké rodiny a vše se učí od začátku. V myslivosti je totiž důležitá nejen intelektuální znalost, ale především ta praxe. Nejprve je potřeba se přihlásit do mysliveckého kurzu. Já jsem se přihlásila na kurz do Okresního mysliveckého spolku Hodonín. Stal se ze mě takzvaný adept myslivosti. Je třeba absolvovat několik hodin přednášek, které v Hodoníně vedli lidé na pravém místě a podělili se s námi o své zkušenosti a znalosti, za což jsem jim dodnes velmi vděčná. Je potřeba učit další generace, aby myslivost a vše co k ní patří, neupadla v zapomnění. Dále je potřeba splnit praxi ve vybraném mysliveckém spolku. Já jsem praxi absolvovala u nás v Žarošicích v MS Strážný. Pak následuje samostatné studium a příprava na zkoušky, které se konají až za jeden rok. Je to především proto, abychom si zažili celý takzvaný myslivecký rok a s ním spojené všechny povinnosti. Před zkouškami ještě musíme složit zkoušky zacházení se zbraní. Samotný průběh se skládá ze sedmi předmětů: Kynologie, zoologie, právo, zbraně, zvyky a tradice, způsoby lovu a péče o zvěř. Je to obrovské množství informací. Pro mě to nebylo v některých předmětech až tak složité, jelikož jsem spoustu věcí znala již ze školy. Studovala jsem Mendelovu univerzitu v Brně. V historii byl myslivec velmi vážený člověk, který znal zvěř a všechna lesní zákoutí.

V jakém mysliveckém spolku se nacházíš?

Zatím nejsem členem žádného spolku, ráda bych se jednou ucházela o členství v MS Strážný v Žarošicích.

Nyní probíhá období honů, máš za sebou nějaké?

Především záleží na tom, jestli a kam mě s Vidou na hon pozvou. Letos chodíme každou sobotu a někdy i v neděli. Je to velký adrenalin, fascinuje mě práce psů, jejich přirozený instinkt, jejich dovednosti, které nejdou naučit, ale mají je vrozené. Člověk je může jen podporovat a rozvíjet. Nejraději vzpomínám na hon ve Ždánicích, kde při výřadu (kdy se vzdává poslední hold ulovené zvěři), hořely ohně, gratulovalo se Králi honu s veškerými tradicemi, jak se patři. Je to doslova mystická chvíle.

Jakého máš vedle sebe přítele, myslím psa, rasu, jméno a jak starého?

Vida je moje parťačka v myslivosti i v životě. Je to neuvěřitelně ochotný a šikovný pes, který by za mě dýchal. Je to fenka maďarského ohaře se jménem Vida z chovné stanice Gurdau Pavla Unverdorbena z Kurdějova. Je neuvěřitelně empatická, miluje společnost, ráda se mazlí, jakmile ale vidí, že si natahuji holínky a nasazuji klobouk, stává se z ní lovec.

Máš s Vidou zkoušky?

Letos na podzim jsem si splnila svůj sen, když jsem ji sama připravila na Podzimní zkoušky ohařů, které jsme absolvovaly v 1. ceně. Skončily jsme v naší skupině na 4. místě a nyní je Vida oficiálně vedená jako Upotřebitelný pes na hony na drobnou zvěř.

Vzpomeneš si na nějakou pěknou příhodu z myslivosti?

Vybaví se mi překrásná příroda, společné zážitky z lovu, ale také z posledních lečí, které jsou často dost zábavné.

Ale oblíbená příhoda je hned z mého prvního honu. Šla jsem doslova do jámy lvové, mezi chlapy, nevěděla jsem, co mě čeká. Přicházela jsem k hospodě U Julků v Žarošicích, kde probíhal zápis účastníků honu a snídaně. Byla neděle a po cestě jsem viděla běžet po silnici překrásného psa s vlajícím vodítkem-českého fouska, který se přidal k houfu lidí a utíkal na mši svatou do kostela.  Žádný pániček v dohledu nebyl, tak jsem na psa zkoušela volat a jak už to tak bývá, zkoušela jsem jména jako: Punťo, Asto, Broku. Pes (nakonec to byla fenka, jak se ukázalo), se zastavil a díval se na mě. Snažila jsem se ji přivolat, protože jsem měla strach, aby ji nesrazilo auto. Fenka ke mně doběhla, tak jsem ji vzala za vodítko a zavedla jí do hospody. Mezi myslivce jsem se tedy uvedla slovy: „Dobrý den, páni myslivci, nechybí někomu pes?“ K mému štěstí to byla fenka místního předsedy, který mi byl za záchranu Eny (takže to nebyl Brok ani Asta) velmi vděčný, protože bez psa to na honu prostě nejde.

Jaké máš další přání, případně se svým „přítelem“ Vidou?    

Mým dalším snem je založení chovnou stanici a navázat na pradědečkovy šlépěje. Maďarští ohaři mi přirostli k srdci, ale ráda bych zkusila ještě výchovu německého ohaře. Aktuálně se s Vidou budeme připravovat na Lesní zkoušky, Vodní zkoušky a její uchovnění. Také bych se chtěla dále v myslivosti vzdělávat a udělat si zkoušky mysliveckého hospodáře.

Kolik si myslíš, že se věnuje žen tvojí podobné vášni i na Hodonínsku?

To skutečně nevím, ale u nás v Žarošicích je ještě jedna, a to Iva Šefferová. Jsem vždy ráda, když se na honu potkáme a můžeme se vzájemně podpořit.

Máš nějaké vánoční přání a vyrazíš o vánocích do zimní přírody?

Moje přání je, abychom Vánoce a celý další rok strávili společně s rodinou a to bych přála také každému z nás. Na Štědrý den vyrážíme zakrmovat, aby se zvířátka měla dobře.

Tvoje závěrečné vyznání?

Myslivost není jen o lovu, nebo o zabíjení zvířat. Je to o přátelství, překrásných zážitcích, tradicích, trpělivosti, péči a starostech. Je neuvěřitelným zážitkem sledovat pohyb zvěře v noci z posedu, nemusíte lovit, stačí jen pozorovat za svitu měsíce ozářený palouk a na něm pasoucí se srnečky, spokojeně chrochtající divočáky, poslouchat troubení jelenů v říji a dýchat čerstvý vzduch.

Děkuji pěkně za příjemný rozhovor a nech se ti všechno kolem této krásné záliby splní a jak se říká, nejenom o Vánocích.                    

(Tonda Vrba)

Štítky: