Zprávy

Týden s kovidem, už su naočkovaný

Úterý Únor 2, 2021
410

֍ Den před tym – nemožu ho mět

Ráno o pěti sa vzbudím a je mně zima, říkám si: „Venku desítka v mínusu, noo špica, topení nic moc teda.“

Přemýšlám, že mňa bolá kotníky, kolena aj kříža, měřám teplotu rtuť sa třepoce na 36,3 stupňů Celzia, co to sakra je (WTF), chřipku sem měl jednú v životě, jaké to bylo? Nachlazený bývám jednú za uherský rok, kdy to bylo a jaké to bylo? Šak co, su starosta, vím šecko né, teď řádí kovid, ale teho nemám, na mňa si taká neviditelná sviňa nemože dojít, eštěže věřím na zúbkovú vílu.

֍ Den první – tak ho mám

Jedu si nechát porýpat v nosi. Dyž sem byl děcko, tož mně mamka říkala, že rýpat sa v nosi je neslušné.

V nemocnici sa ně šikovná sestřička požďárala ve frguli a jel sem spokojeno dom, že odpoledňa dostanu výsledky a těším sa, že budu negativní, teď sú takové modérní termíny pozitivní a negativní, pak eště průběh mírný, lehký, středně těžký, těžký a tak dálej. Odpoledňa na mňa krkne telefon, su pozitivní, ja saně, takže ho mám, co teď, volá ně hygiena, šecko, co vím na sebe prásknu, pořádek mosí byt a ideme celá rodina do karantény.

Cítím sa obstojně k mojému věku, fur ně nic néni. Posílám šeckým na vědomí, že su teda pozitivní, ale stejně makám, jak sa dnes říká houm ofis, to sem neměl dělat, dobře ně tak.

֍ Den druhý, nestíhám sa nudit

Večer sem si vypl zvuk na telefóně, šecí už to beztak věďá, že su zakoviděný a nikdo ňa nebude otravovat a vyptávat sa, jak ně je.

Spléct sa je lidské, jak řekl dysi nejaký múdrý borec. Po sedmej bliká telefón, blikání sem nevypl a zjišťuju, co sem eště nevěděl, že možu za to, že nefunguje registr očkování, co su nejaký ministr nebo co. Volám paní doktorce, že su pozitivní, divím sa, že nemá radost z tej pozitivní zprávy. Po tem hromada práce na komplu, do teho hromadu telefónů a nekerých aj, že dyž makám doma, tak možu dělat aj inačí, ať sa nenudím, beru šecko, co by né. Zjišťuju, že ňa pálá oči a bolí hlava, asi sem měl víc ležat, né enom dvě hodiny, dyž su nemocný.

֍ Den třetí – furt sa nenudím

Ráno zjišťuju, že huhňám, dýchám dobře, ale bolí mňa čelo, jak dyby ňa po něm nekdo křápl užičkú, mám ucpané dutiny, aj dyž ucpané nejsú, do teho několik telefónú, šecí by ňa chceli vidět a pomáhat s pracú, co sem si to enom dovolil, byt zakoviděný.

Začínám sa potichúčky na sebe rozčilovat, že sem byl takový machr, a řekl, že makám furt, aj zakoviděný, mohl sem si ušetřit to nasrání na sebe. No nic, zatnu zuby a kúsnu do kyselého jabka a zjišťuju, že už to nejde tak lehko, dyž hlava duní, ale furt sa to eště ze střídavým startem z postele dá.

֍ Den čtvrtý – 3 v 1

Dýchání klidné, dutiny ucpané aj dyž neucpané, to čemu sa říká hlava mňa trochu bolí a oči pálá, žádná hitparáda, ale néni to špatné, sú lidi na tem húř, aj daleko húř.

Všímám si zpětně, že každý půl den s kovidem je jakýsi inačí a říkám si, že sa asi po celú karanténu nudit nebudu s tolika zážitkama. Dneskaj je to nejaké slabé, telefónú enom pár k řešení problémů, tož si vybavím poštu a říkám si, že sa pustím do teho naslibovaného navíc. Aj karamba, zjišťuju, že když mosím přemýšlat, tož to aj bolí a přemýšlám co vlastně, dyž  mám hlavu enom na parádu. Postel mňa začíná jaksi víc přitahovat, je v ní cosi magického.

֍ Den pátý – trudnomyslnost

Nemám míč, asi sem si měl nachystat komický převlek, jak ve scénce Dobytí severního pólu.

Byt zavřítý několik dní v jednej místnosti se mnú mně připadne naráz hrozné, všecí neco chcú, já nechcu nic, a když neco chcu, tak nevím co chcu, postel je fakt nejlepší kámoš. Jak mám ucpané ty dutiny, tož blbě cítím a aj chuť mňa opúšťá, ale néni to tak hrozné, hlava ňa furt pobolívá, oči mám vyvalené, jak vůl před kopcem. Zjišťuju, že sem prospal celú sobotu, ná co su praštěný, co já mám čas spat? Asi jo, su zakoviděný.

֍ Den šestý – konečně neděla

V nedělu sa nedělá. Ležím a zjišťuju, že hlava už tak neduní, aj dyž furt dutiny ucpané a čuch a chuť omezené, oči tak nepálá, ale zasej sem tam pokašlávám, néni to nic hrozného ani dráždivého, enom, ať to tak ostane. Zitra sa ide testovat zbytek celej mojej rodiny, manželka s klukama aj mamka, co říká, že rýpat sa v nosi néni slušné. Co si přát víc, aby byli pozitivní a bez příznaků nebo s lehkým průběhem, anebo negativní a chytit to jindy. Podle zvykového práva našéj rodiny, aj dyž sa nachcípaní nikdy nepotkáváme, dycky to do týdňa chytneme šecí, tož uvidíme.

֍ První týden zakoviděného starosty v kostce a s trochou humoru, který léčí. Tož tak.

Děkuji mým milovaným za starost o mě a myslím na všechny, co mají daleko těžší průběh a větší problémy, zaslouží si pomoc a péči a děkuji všem zdravotníkům i jejich blízkým, že se o ně starají.

(Vojtěch Pospíšil, starosta Josefova) 

Štítky: