„S lidmi to není tak zlé, dokud si umí pomáhat,“ říká někdejší šéf hodonínských hasičů Martin Červenka

HODONÍN – Plk. Ing. MARTIN ČERVENKA, DiS., působil dlouhé roky u hodonínských hasičů, řadu let i jako jejich šéf. Ke své kariéře měl přitom našlápnuto už od dětství. Vystudoval totiž Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě a poté Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, která tehdy poskytovala vojensko-odborné vzdělání a vysokoškolské inženýrské nebo inženýrsko-ekonomické vzdělání pro výkon nejrůznějších důstojnických funkcí. Nejspíš jen málokdo o sobě může říct, že žije opravdu akční, zajímavý a různorodý život jako právě Martin Červenka. Pomáhání a službu druhým bere navíc nejen jako svou profesní povinnost a čest, on to má zkrátka v krvi. Dědeček pěti vnuků totiž neumí ležet a lelkovat jen tak na gauči v papučích jako mnozí jeho vrstevníci, ale v době další vlny covidové epidemie nastoupil do covidária kyjovské nemocnice. Jak náročná tahle jeho mise je? A čím se muž, který v životě pomáhal při stovkách mimořádných událostí a zachránil spoustu lidských životů, baví po odchodu z ředitelského křesla hodonínských hasičů? 

Máte za sebou zkušenosti z povodní, z misí USAR-teamu v Africe, tedy jednotky Ministerstva vnitra pro mezinárodní záchranné operace, a aby toho nebylo málo, chodíte už několik měsíců pomáhat také do covidária v kyjovské nemocnici. Zažil jste toho už opravdu hodně, a když tohle všechno srovnáte, jaké zkušenosti jste si z těch jednotlivých událostí odnesl? 

Z každého něco, ale především je to úcta k člověku, toleranci a snaha pomoci.

Jak náročná je právě ta třetí mise, tedy při péči o těžké pacienty s covidem? Co vše máte na starosti? 

Oficiálně jsem nastoupil jako sanitář na oddělení ARO 2. Jsem tak trochu k ruce personálu a dělám co je potřeba. Pomoc při hygieně, polohování, fixaci pacientů a manipulaci s nimi. Transport biologického a zdravotnického materiálu, distribuci laboratorních výsledků a další obchůzky dle potřeb pracoviště.

Jak takové covidárium vlastně z vašeho pohledu funguje?

Může se zdát, že funguje jako klasické oddělení ARO nebo JIP, se kterými jsem se setkal v rámci praxe při studiu na VOŠZ. Jenže momentálně jsou tato oddělení podstatně více naplněnější, místy až přeplněná. Úplně jiný je ale hygienický režim. Tak jak všichni mohli vidět v médiích, není jenom jako, jak tvrdí někteří dezinformátoři. Na klasické staniční oblečení přijde bílý Tyvek, přezůvky nebo návleky, troje rukavice, respirátor plus rouška, obličejový štít a síťka na vlasy. V tomto oblečení probíhá kompletní péče o pacienta. Personál je v tomto i několik hodin za svoji službu, která je dvanáctihodinová a převléká se několikrát. Časté a důkladné je dezinfikování všech pomůcek a přístrojů. Veškerá činnost v této ústroji je podstatně namáhavější a náročnější.

Pomáhá vám v práci na tak exponovaném oddělení i fakt, že jste působil jako externí lektor na Vyšší odborné škole zdravotnické v Brně?

Ano. Na této škole jsem působil jako externí lektor 13 let a taky jsem tuto školu vystudoval, přesněji obor diplomovaný zdravotnický záchranář, takže nějakou praxi v nemocnicích a taky na záchrance mám, ale to už je 10 let. Nešel jsem do úplně cizího prostředí, některé věci a postupy se nemění, takže stačilo zapátrat v paměti. No, a když připočítám skvělý personál sestřiček a sanitářek, ochotných vždy poradit a pomoci, tak si myslím, že to zvládám. Ale to by lépe posoudily ony.

Jaká je podle vás dnešní mladá generace? A když se na ni díváte, myslíte, že je chyba, že mladí kluci nechodí povinně na vojnu? Neprospěla by jim přece jenom? 

Jestli by prospěla vojna nevím, je prostě jiná doba a sám nejsem zastánce povinné vojenské služby, ale je fakt, že více disciplíny, zodpovědnosti a empatie by některým nezaškodilo, a to napříč všemi generacemi. Říká se, že příklady táhnou, takže je to vlastně trochu i na naší, věkem starší, i když furt „mladé“ generaci, jaké ty příklady budeme dávat.

Působil jste od roku 2010 dlouhá léta jako vedoucí skupiny střelmistrů Hasičského záchranného sboru ČR, kterou tvořili střelmistři z jižní Moravy, Olomouckého kraje a Záchranného útvaru HZS ČR. Ukázalo se totiž zejména po povodních a různých jiných mimořádných událostech, že taková skupina u nás neexistuje. Co vlastně má taková jednotka na starosti? A jaký je přesný rozdíl mezi střelmistrem a pyrotechnikem, co je jejich úkolem?

Pyrotechnik, především vojenský nebo policejní, primárně řeší manipulaci a následnou likvidaci při nálezech nevybuchlé a nebezpečné munice a likvidaci nástražných výbušných systémů. Naproti tomu střelmistr řeší demolice a destrukce budov, staveb a konstrukcí, rozrušování materiálu výbuchem jako například ledy, polomy a podobně. Řeší tedy například destrukce zděných, betonových, železobetonových a ocelových konstrukcí, uvolňování koryt vodních toků za účelem odstranění nebezpečných stavů, kácení stromů, vytváření průchodů a průtlaků ve valech a náspech, a řadu dalších věcí. 

Střelmistři patří ke špičce v oblasti bezpečnostních sborů ČR, jaké předpoklady pro takovou práci musí člověk mít po odborné či fyzické stránce? 

Především musí mít o tuto činnost zájem. Na místě je zodpovědnost, rozvaha, a především neustálá snaha o sebezdokonalování a učení se něčeho nového. A hlavně umění přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí. Před zařazením do družstva pro provádění trhacích prací v rámci HZS ČR musí být příslušník držitelem Oprávnění střelmistra uděleného místně příslušným Obvodním báňským úřadem nebo Českým báňským úřadem, Oprávnění střelmistra pro stavební práce a destrukce nebo Oprávnění technického vedoucího odstřelů pro stavební práce a destrukce podle příslušného zákona. Dále musí splnit požadavky pro specializaci hasič-lezec a složit znalostní a dovednostní zkoušku ze stanovených oblastí před komisí. Střelmistr zařazený do družstva pro provádění trhacích prací je povinen k absolvování odborné přípravy v rozsahu předepsané pravidelné odborné přípravy.

Kdo se může stát hasičem, jaké musí mít vzdělání či praxi? 

Mimo zájmu o toto povolání musí mít maturitu, praxe je výhodou, nikoli podmínkou. Zájemce o práci u hasičů musí ale splnit podmínky přijímacího řízení, jehož součástí je i zdravotní prohlídka a fyzické testy. 

Je o toto povolání, či spíše poslání, v Česku zájem? Neutichá to třeba už od těch nejmenších obcí, kde už do hasičských kroužků nechodí tolik dětí, z kterých by se potom profesionální či dobrovolní hasiči rekrutovali? 

Mám dojem, že dříve byl zájem o „hasiče“ v obcích ze strany dětí a mládeže větší, ale může se to lišit obec od obce, město od města či v rámci krajů. Je to hodně o lidech. 

Máte už v rodině nějaké následovníky? 

Ano, sám jsem dobrovolným hasičem, a i jeden vnuk, který má 5,5 roku, už chodí do „hasiča“.

Co si o hasičích myslíte, jací jsou to chlapi? 

Je to parta skvělých lidí a bylo mi ctí 22 let být jejich součástí. Je to taková velká hasičská rodina. Po    odchodu od profesionálních hasičů jsem členem dobrovolných hasičů v místě bydliště.

Málokdo může říct, že žije opravdu akční, zajímavý a různorodý život, jako právě vy. Zažil jste už určitě celou řadu nebezpečných situací. Určitě je nějaká, která se vám nevymaže z paměti do konce života, ať v negativním či pozitivním smyslu, je to tak?

Bylo toho opravdu hodně, však jsem taky už dědek a něco pamatuji.  Bylo by toho na delší čas a taky záleží na úhlu pohledu. Množství postižených, zraněných a mrtvých při nasazení po zemětřesení v Íránu či Alžírsku, kde bylo pokaždé cca 40 až 45 tisíc mrtvých. Pak také rozsah, náročnost nebo počet nasazených složek při povodních, nehodě vlaku ve Studénce nebo při požáru lesa u Bzence a podobně. Z paměti nevymažu zásah v Brně po výbuchu plynu v obytném domě na ulici Tržní, kde jsem trávil své narozeniny. Osobně jsem vyprošťoval mrtvou čtyřletou dceru svého kolegy a kamaráda. A více jak týden jsem pak pořádně nespal a neustále se mi to v hlavě přehrávalo.

Co vás naopak při vaší dlouhé hasičské kariéře zahřálo u srdíčka? 

Velmi mile mě překvapilo a především potěšilo, když mi cca po půl roce zavolal otec desetiletého chlapce, kterého se mi podařilo zachránit. Náhodou jsem se s manželkou naskytl u nehody mladého cyklisty, který si roztrhl tříselnou tepnu a hrozilo vykrvácení. Podařilo se nám krvácení eliminovat na minimum, udržet ho při vědomí až do příjezdu záchranné služby. Telefonické a později osobní poděkování rodičů si cením více než medailí a diplomů.

Kromě pracovních věcí, které zvládáte, máte vnoučata, kterým se s manželkou věnujete. Jaké byly první hračky, které jste jim pořídil? A neříkejte, že to nebylo hasičské auto… 

Kdyby jenom hasičské auto! (smích). Vnoučat mám pět a dělají nám velkou zadost, oba kluky, kterým je 5,5 roku, jsem už vzal na hokej v Hodoníně, a především do Brna na Kometu. Oba tvrdí, že budou fandit Kometě jako děda, oficiálně Hrdina království Komety. Taky mi chodí „pomáhat“ do dílny a potom další týden hledám nářadí, které oni nutně potřebovali. S manželkou je bereme na výlety a dovolenou, teď i dvojčata – holky (3 roky), no a nejmenší vnučka má 10 měsíců.

Společnost je za poslední roky silně rozdělená, lidé jsou už unavení covidem, a teď se na nás řítí komplikace kvůli zdražování. Jak přežít těžké období a krize, které v lidském životě přicházejí, protože neštěstí nehodí po horách, ale po lidech, jak se říká? Vidíte vy v dohledné době nějaké světlo na konci tunelu? 

Ano, doba není dobrá, ale chce to být pozitivní. Ovšem ne na covid-19, ale myšlením. Mít dobré zázemí v rodině, práci a lidi kolem sebe, o které se dá opřít.  A taky se chovat tak, aby se o nás mohli opřít ostatní.

Co byste popřál čtenářům NOVÉHO SLOVÁCKA do Nového roku? 

Samozřejmě vše, co se standardně přeje, tedy zdraví, štěstí, spokojenost, ale i toleranci, úctu, ohleduplnost a soudržnost, kterou ovšem vaši čtenáři prokázali především po řádění tornáda v našem regionu. 

                                                                                                                                                    (Hana Raiskubová)