Rozhovory

„S lidmi to není tak zlé, dokud si umí pomáhat,“ říká někdejší šéf hodonínských hasičů Martin Červenka

Čtvrtek Leden 20, 2022
189
Každá záchranná mise je pro všechny zúčastněné velmi vyčerpávající. (Foto: archiv HZS )

HODONÍN – Plk. Ing. MARTIN ČERVENKA, DiS., působil dlouhé roky u hodonínských hasičů, řadu let i jako jejich šéf. Ke své kariéře měl přitom našlápnuto už od dětství. Vystudoval totiž Vojenské gymnázium Jana Žižky v Opavě a poté Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, která tehdy poskytovala vojensko-odborné vzdělání a vysokoškolské inženýrské nebo inženýrsko-ekonomické vzdělání pro výkon nejrůznějších důstojnických funkcí. Nejspíš jen málokdo o sobě může říct, že žije opravdu akční, zajímavý a různorodý život jako právě Martin Červenka. Pomáhání a službu druhým bere navíc nejen jako svou profesní povinnost a čest, on to má zkrátka v krvi. Dědeček pěti vnuků totiž neumí ležet a lelkovat jen tak na gauči v papučích jako mnozí jeho vrstevníci, ale v době další vlny covidové epidemie nastoupil do covidária kyjovské nemocnice. Jak náročná tahle jeho mise je? A čím se muž, který v životě pomáhal při stovkách mimořádných událostí a zachránil spoustu lidských životů, baví po odchodu z ředitelského křesla hodonínských hasičů? 

Máte za sebou zkušenosti z povodní, z misí USAR-teamu v Africe, tedy jednotky Ministerstva vnitra pro mezinárodní záchranné operace, a aby toho nebylo málo, chodíte už několik měsíců pomáhat také do covidária v kyjovské nemocnici. Zažil jste toho už opravdu hodně, a když tohle všechno srovnáte, jaké zkušenosti jste si z těch jednotlivých událostí odnesl? 

Z každého něco, ale především je to úcta k člověku, toleranci a snaha pomoci.

Jak náročná je právě ta třetí mise, tedy při péči o těžké pacienty s covidem? Co vše máte na starosti? 

Oficiálně jsem nastoupil jako sanitář na oddělení ARO 2. Jsem tak trochu k ruce personálu a dělám co je potřeba. Pomoc při hygieně, polohování, fixaci pacientů a manipulaci s nimi. Transport biologického a zdravotnického materiálu, distribuci laboratorních výsledků a další obchůzky dle potřeb pracoviště.

Jak takové covidárium vlastně z vašeho pohledu funguje?

 

Může se zdát, že funguje jako klasické oddělení ARO nebo JIP, se kterými jsem se setkal v rámci praxe při studiu na VOŠZ. Jenže momentálně jsou tato oddělení podstatně více naplněnější, místy až přeplněná. Úplně jiný je ale hygienický režim. Tak jak všichni mohli vidět v médiích, není jenom jako, jak tvrdí někteří dezinformátoři. Na klasické staniční oblečení přijde bílý Tyvek, přezůvky nebo návleky, troje rukavice, respirátor plus rouška, obličejový štít a síťka na vlasy. V tomto oblečení probíhá kompletní péče o pacienta. Personál je v tomto i několik hodin za svoji službu, která je dvanáctihodinová a převléká se několikrát. Časté a důkladné je dezinfikování všech pomůcek a přístrojů. Veškerá činnost v této ústroji je podstatně namáhavější a náročnější.

 

Pomáhá vám v práci na tak exponovaném oddělení i fakt, že jste působil jako externí lektor na Vyšší odborné škole zdravotnické v Brně?

Ano. Na této škole jsem působil jako externí lektor 13 let a taky jsem tuto školu vystudoval, přesněji obor diplomovaný zdravotnický záchranář, takže nějakou praxi v nemocnicích a taky na záchrance mám, ale to už je 10 let. Nešel jsem do úplně cizího prostředí, některé věci a postupy se nemění, takže stačilo zapátrat v paměti. No, a když připočítám skvělý personál sestřiček a sanitářek, ochotných vždy poradit a pomoci, tak si myslím, že to zvládám. Ale to by lépe posoudily ony.

Jaká je podle vás dnešní mladá generace? A když se na ni díváte, myslíte, že je chyba, že mladí kluci nechodí povinně na vojnu? Neprospěla by jim přece jenom? 

Jestli by prospěla vojna nevím, je prostě jiná doba a sám nejsem zastánce povinné vojenské služby, ale je fakt, že více disciplíny, zodpovědnosti a empatie by některým nezaškodilo, a to napříč všemi generacemi. Říká se, že příklady táhnou, takže je to vlastně trochu i na naší, věkem starší, i když furt „mladé“ generaci, jaké ty příklady budeme dávat.

Působil jste od roku 2010 dlouhá léta jako vedoucí skupiny střelmistrů Hasičského záchranného sboru ČR, kterou tvořili střelmistři z jižní Moravy, Olomouckého kraje a Záchranného útvaru HZS ČR. Ukázalo se totiž zejména po povodních a různých jiných mimořádných událostech, že taková skupina u nás neexistuje. Co vlastně má taková jednotka na starosti? A jaký je přesný rozdíl mezi střelmistrem a pyrotechnikem, co je jejich úkolem?

Pyrotechnik, především vojenský nebo policejní, primárně řeší manipulaci a následnou likvidaci při nálezech nevybuchlé a nebezpečné munice a likvidaci nástražných výbušných systémů. Naproti tomu střelmistr řeší demolice a destrukce budov, staveb a konstrukcí, rozrušování materiálu výbuchem jako například ledy, polomy a podobně. Řeší tedy například destrukce zděných, betonových, železobetonových a ocelových konstrukcí, uvolňování koryt vodních toků za účelem odstranění nebezpečných stavů, kácení stromů, vytváření průchodů a průtlaků ve valech a náspech, a řadu dalších věcí. 

Střelmistři patří ke špičce v oblasti bezpečnostních sborů ČR, jaké předpoklady pro takovou práci musí člověk mít po odborné či fyzické stránce? 

Především musí mít o tuto činnost zájem. Na místě je zodpovědnost, rozvaha, a především neustálá snaha o sebezdokonalování a učení se něčeho nového. A hlavně umění přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí. Před zařazením do družstva pro provádění trhacích prací v rámci HZS ČR musí být příslušník držitelem Oprávnění střelmistra uděleného místně příslušným Obvodním báňským úřadem nebo Českým báňským úřadem, Oprávnění střelmistra pro stavební práce a destrukce nebo Oprávnění technického vedoucího odstřelů pro stavební práce a destrukce podle příslušného zákona. Dále musí splnit požadavky pro specializaci hasič-lezec a složit znalostní a dovednostní zkoušku ze stanovených oblastí před komisí. Střelmistr zařazený do družstva pro provádění trhacích prací je povinen k absolvování odborné přípravy v rozsahu předepsané pravidelné odborné přípravy.

Kdo se může stát hasičem, jaké musí mít vzdělání či praxi? 

Mimo zájmu o toto povolání musí mít maturitu, praxe je výhodou, nikoli podmínkou. Zájemce o práci u hasičů musí ale splnit podmínky přijímacího řízení, jehož součástí je i zdravotní prohlídka a fyzické testy. 

Je o toto povolání, či spíše poslání, v Česku zájem? Neutichá to třeba už od těch nejmenších obcí, kde už do hasičských kroužků nechodí tolik dětí, z kterých by se potom profesionální či dobrovolní hasiči rekrutovali? 

Mám dojem, že dříve byl zájem o „hasiče“ v obcích ze strany dětí a mládeže větší, ale může se to lišit obec od obce, město od města či v rámci krajů. Je to hodně o lidech. 

Máte už v rodině nějaké následovníky? 

Ano, sám jsem dobrovolným hasičem, a i jeden vnuk, který má 5,5 roku, už chodí do „hasiča“.

Co si o hasičích myslíte, jací jsou to chlapi? 

Je to parta skvělých lidí a bylo mi ctí 22 let být jejich součástí. Je to taková velká hasičská rodina. Po    odchodu od profesionálních hasičů jsem členem dobrovolných hasičů v místě bydliště.

Málokdo může říct, že žije opravdu akční, zajímavý a různorodý život, jako právě vy. Zažil jste už určitě celou řadu nebezpečných situací. Určitě je nějaká, která se vám nevymaže z paměti do konce života, ať v negativním či pozitivním smyslu, je to tak?

Bylo toho opravdu hodně, však jsem taky už dědek a něco pamatuji.  Bylo by toho na delší čas a taky záleží na úhlu pohledu. Množství postižených, zraněných a mrtvých při nasazení po zemětřesení v Íránu či Alžírsku, kde bylo pokaždé cca 40 až 45 tisíc mrtvých. Pak také rozsah, náročnost nebo počet nasazených složek při povodních, nehodě vlaku ve Studénce nebo při požáru lesa u Bzence a podobně. Z paměti nevymažu zásah v Brně po výbuchu plynu v obytném domě na ulici Tržní, kde jsem trávil své narozeniny. Osobně jsem vyprošťoval mrtvou čtyřletou dceru svého kolegy a kamaráda. A více jak týden jsem pak pořádně nespal a neustále se mi to v hlavě přehrávalo.

Co vás naopak při vaší dlouhé hasičské kariéře zahřálo u srdíčka? 

Velmi mile mě překvapilo a především potěšilo, když mi cca po půl roce zavolal otec desetiletého chlapce, kterého se mi podařilo zachránit. Náhodou jsem se s manželkou naskytl u nehody mladého cyklisty, který si roztrhl tříselnou tepnu a hrozilo vykrvácení. Podařilo se nám krvácení eliminovat na minimum, udržet ho při vědomí až do příjezdu záchranné služby. Telefonické a později osobní poděkování rodičů si cením více než medailí a diplomů.

Kromě pracovních věcí, které zvládáte, máte vnoučata, kterým se s manželkou věnujete. Jaké byly první hračky, které jste jim pořídil? A neříkejte, že to nebylo hasičské auto… 

Kdyby jenom hasičské auto! (smích). Vnoučat mám pět a dělají nám velkou zadost, oba kluky, kterým je 5,5 roku, jsem už vzal na hokej v Hodoníně, a především do Brna na Kometu. Oba tvrdí, že budou fandit Kometě jako děda, oficiálně Hrdina království Komety. Taky mi chodí „pomáhat“ do dílny a potom další týden hledám nářadí, které oni nutně potřebovali. S manželkou je bereme na výlety a dovolenou, teď i dvojčata – holky (3 roky), no a nejmenší vnučka má 10 měsíců.

Společnost je za poslední roky silně rozdělená, lidé jsou už unavení covidem, a teď se na nás řítí komplikace kvůli zdražování. Jak přežít těžké období a krize, které v lidském životě přicházejí, protože neštěstí nehodí po horách, ale po lidech, jak se říká? Vidíte vy v dohledné době nějaké světlo na konci tunelu? 

Ano, doba není dobrá, ale chce to být pozitivní. Ovšem ne na covid-19, ale myšlením. Mít dobré zázemí v rodině, práci a lidi kolem sebe, o které se dá opřít.  A taky se chovat tak, aby se o nás mohli opřít ostatní.

Co byste popřál čtenářům NOVÉHO SLOVÁCKA do Nového roku? 

Samozřejmě vše, co se standardně přeje, tedy zdraví, štěstí, spokojenost, ale i toleranci, úctu, ohleduplnost a soudržnost, kterou ovšem vaši čtenáři prokázali především po řádění tornáda v našem regionu

                                                                                                                                                    (Hana Raiskubová)

Štítky:

rozhovor