„Předpoklady pro práci dobrovolníka? Mít srdce na pravém místě a chtít pomáhat,“ říká Ondřej Husek

REGION – ONDŘEJ HUSEK pochází z Uherského Hradiště, a i přesto, že žil nějakých 20 let v Praze, vrátil se jakožto správný Moravák zpět. Tentokrát ovšem do Hodonína, města, které ho tak nějak okouzlilo, jak sám říká. Jeho obživou a zároveň koníčkem je ochrana osobních údajů a kybernetická bezpečnost, právo, které pro tyto oblasti praktikuje. „Jenže jak to tak bývá, hlavním motorem života je i něco za sebou nechat, nějak pomoci, proto jsem zvolil souběžnou dráhu s mým zaměstnáním právě vedení dobrovolnického centra v Hodoníně. A nutno říct, že dobrovolnické aktivity mi úplně cizí nejsou, dobrovolnictví se aktivně věnuji déle než 10 let,“ přibližuje. Právě to pravděpodobně oslovilo i vedení Centra pro rodinu a sociální péči v Hodoníně, s kterým Ondřej Husek aktivně spolupracuje. A právě v době pandemie pomáhá o to víc. Co vše pozice koordinátora dobrovolníků obnáší? Kde všude dobrovolníci z hodonínské Dobromysli pomáhají? A jak je veřejnost vnímá, když například měří teplotu u vstupu do hlavní budovy hodonínské nemocnice? 

Myslíte, že je povinností každého z nás pomáhat druhým? Alespoň v rámci svých možností?

Myslím si, že ano, že je skutečně částečnou povinností každého z nás pomáhat, a to jak doma, tak i někde jinde, ale to je asi na zvážení. 

Co obnáší konkrétně vaše pozice koordinátora dobrovolníků v centru Dobromysl?

V rámci mé pozice nejsou na první pohled zřejmé aktivity, pomohu tam či tam, anebo někde jinde. Velmi často je s prací neziskových organizací spojena i náročná administrativa (tu tedy úplně nemusím, ale co už), zajišťování spolupráce s jinými organizacemi, lidmi, pěstouny, jedná se o velmi rozmanitou práci. Ale výsledek za to vážně stojí. 

Jak dlouho jste koordinátorem? 

Koordinátorem dobrovolníků jsem nějakých 5 měsíců a věřte, že největší součinnost byla s Nemocnicí TGM v Hodoníně, kde jsme zajišťovali od měření teplot, koordinaci očkování až po práci na jednotkách pro covidové pacienty. 

Pomáháte třeba také s nákupy seniorům?

Ano, naše centrum dále zajišťuje pomoc pro potřebné v rámci nákupů, pěstounským rodinám napomáhá s doučováním dětí apod.

Lidé přicházejí po té masivní propagandě do zdravotnických zařízení jistě vystrašení, s obavami. Jakou v tom vidíte svou osobní úlohu? 

Doba je velmi náročná pro nás všechny. Přece jenom jsme se v našem životě nikdy nesetkali s něčím podobným. Situaci nejde jakkoliv zlehčovat, a musíme bojovat s větrnými mlýny. Lidem ve svém okolí se snažím naslouchat, pomáhat jim, danou situaci řešit, pomoci jim, i když někdy sami sobě pomoci nedokážeme. 

Jak tuto situaci zvládáte vy osobně? 

Já osobně jsem již jeden rok na home-office, a je to fakt na palici, obzvláště v době, kdy nikam nemůžete a jste ve městě, ve kterém nikoho neznáte. Ale jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí. I proto jsem velice rád za svoji pozici koordinátora dobrovolníků, kde jinde se socializovat než v nemocnici. 

Je pro dobrovolníky hodně důležitá podpora lidí, veřejnosti?

Podpora lidí je pro dobrovolníky klíčová, když si to tak vezmete, jedinou odměnou vyjma dobrého pocitu za skvělou věc je uznání nás od lidí, které potkáváme na všedních místech. Lidé potřebu dobrovolníků vnímají velmi pozitivně. 

Odráží se to i na množství lidí, kteří se k vám hlásí s tím, že by rádi pomohli?

Ano, a zvláště těch, kteří nám pomáhají nyní v průběhu pandemie. 

Kolik dobrovolníků nyní máte ve svém „portfoliu“?

Bavíme se o téměř 40 dobrovolnících, kteří se zapojili do aktivit centra, což je obdivuhodné číslo a já smekám.

Kontaktují vás třeba i starší děti? Kdo všechno chce pomáhat? Z jakých profesí se ti lidé rekrutují nejvíce? 

Samozřejmě, že nás kontaktují i děti. Víte, není nad to, když se ozvou puberťáci z hodonínského gymnázia s tím, že chtějí pomáhat v nemocnici, roznášet nákupy, povídat si se seniory. Z jednoho dobrovolného hasiče vám najednou pomáhá dobrovolných hasičů pět. Ozývají se lidé z restaurací, škol, služeb, městské správy. Na všechny tyhle lidi jsem pyšný, smekám před nimi klobouk a děkuji jim za každou minutu, kterou věnují dobrovolnickým aktivitám. 

Kdo se vůbec může stát dobrovolníkem? 

Jaké předpoklady musí ten člověk mít? 

Dobrovolníkem se může stát každý, kdo má jen trochu síly a času pomáhat druhým. Někdy je i práce dobrovolníka hodně těžká, jak psychicky, tak i fyzicky. A vidíte? Tolik dobrých duší je ochotno ukrojit část svého volna. Důvod? Chci pomoci, nenechám vás v tom, jsme přeci lidi. A to je vlastně nejhlavnější a nejdůležitější podmínkou pro to, stát se dobrovolníkem. Mít srdce na pravém místě a chtít pomáhat.

Jsou pro tuto činnost i nějaká omezení? Myslím třeba věk, zdravotní stav.

Je naprosto jedno, zdali jste muž, žena, dorostenec, pracující či ne, je to zkrátka jedno. 

Kde se mohou případní zájemci o dobrovolnictví konkrétně hlásit? 

Pokud čtete třeba tento rozhovor a napadla vás myšlenka, proč to nezkusit, anebo jen myšlenka „já se chci dozvědět víc“, pište na husek@cprhodonin.cz. Věřte, že budu rád za každou zprávu, která mi bude doručena, ač se může stát, že odpovím někdy za jeden den, někdy za týden. Může se stát, že vám napíšu i ve dvě ráno. Jen upozorňuji, že je někdy můj sloh trochu kostrbatý, jsem zkrátka postižený svojí prací, ale sami vidíte, že i od paragrafů se dá dostat k poměrně hezkému čtení. 

Berete tuhle situaci jako možnost posunout se někam dál? Nebo možná vrátit se pomyslně někam „na začátek?“ 

Nemohu hovořit za ostatní. Mě celá pandemie nikam neposouvá, kde je mé místo ve společnosti, vím už hodně dlouho. Také znám hodnotu peněz, která se stává čím dál cennějším artiklem, a to jak pro potřebné, tak i pro lidi, kteří doposud hodnotu peněz příliš neřešili. 

Spousta lidí je na pokraji svých finančních možností, psychických i fyzických sil. Naproti tomu se ozývají hlasy, že si lidé právě díky pandemii uvědomí hodnoty, to, na čem opravdu v životě nejvíc záleží. 

Jak to vnímáte? Může jít o jakési narovnání hodnotového žebříčku? 

Pravdou je, že si i já velice dobře uvědomuji citelný dopad na psychiku lidí, zde cítím potencionální riziko pro naši společnost. Podívejme se kolem sebe, nikdy jsem neviděl tolik nevrlých vystrašených lidí, pomalu ale jistě ztrácíme kontakt s vlastní rodinou, opouštíme milované, děti, které neznají nic jiného než on-line prostředí, nechodí ven. 

Jak dlouho bude podle vás trvat návrat do „normálu“?

Myslím, že z této nelehké doby se budeme vzpamatovávat ještě hodně dlouho.

Máte čas ještě i na nějaké své koníčky? Co vás baví, když máte chvilku volno? 

Krom práce se věnuji mé dvouleté bestii Tazovi, což je dvouletý pejsek, kterého bezmezně miluji. Velice rádi spolu cestujeme, navštěvujeme různá hezká místa v ČR. Dále se pak aktivně věnuji sportu, tenis, plavání a ano, jakožto správný chlap, i posilovně.

Na co se nejvíc těšíte, až tohle všechno skončí?

Na tuhle otázku odpovím zcela sobecky, těším se na kamarády žijící v zahraničí. Vždyť ta propast, kterou mezi sebou nyní máme, je ohromující. A co takhle jít ven s babičkou, rodinou a nebát se zdali náhodou nejsem nemocný, ublížím jim? Ne, přeci ublížit jim neublížím, ale co když je tamhle ta paní ve vlaku nemocná? Vždyť právě vytáhla kapesník a smrká, a ano, všichni spolucestující na ní koukají. To jako vážně. Tohle všechno jsou věci, na které se těším, až to skončí. Myslím, že pak si zasloužíme i nějakou tu krátkou dovolenou. 

Kde to máte rád, kam pak s chutí vyrazíte? 

Je jedno kde, české hory, moře, to si vybere každý z nás. Já jsem vděčný i za lesy kolem Rohatce. 

(Hana Raiskubová)