(Pokračování z čísla 3/2021)
Den sedmý – zme v tem šecí
Na to zme teda čekali… Pozitivních zpráv néni nikdy dost, pozitivní moja, aj mamka, co bargdy ví šecko najlíp a je to pravda, kluci negativní, docela drzé od nich, po kem sú… Od rána drnčí telefón, no brávo, už su beztak zdravý jak rybička… Mám radost, že si to nekeří myslá už od půl sedmej ráno… Ono to tak aj chvilkama vypadá, že su fit, tož nic, doma zmáknu nejaké výkaze, nejaké to plkání a ide to, sice dutiny trochu povolily, huhňám a dyňa pobolívá, jak sa jí zachce, pobolívá ňa pant v čuni, zúbková víla, co na ňu věřím určitě pomože, ale ináč takový kovidově docela nudný deň, co sa to děje…
Den osmý – zase makáme
To je samá videoporada a onlajnhovor… Zjišťuju, že dyby vypla eletrika nebo nešel internet, tak nastane konec světa… Jak je to možné, že zme žili tak po selsky, že zme vůbec mohli žit, šak teďkaj nepotřebujete nikeho vidět a radši ani negdy slyšet… Říkám si, doba ide dopředu, kdo sa nepřizpúsobí zahyne… Ale život venku néni o internetu ani fejsbúku, život venku je o nás, o lidech, o našich životech… Zajímá nekeho, esli je druhému špatně, esli je mně špatně? Mám radost, že je docela lidí, co sa zajímajú o druhých, ale v dobrém, že by pomohli… Nekeří sa zasej spíš negdy zajímajú po čem hovno…
Den devátý – zlepší sa to
Ideme dál… Moje očkování kovidem vypadá, že zabralo a lepším sa… A furt je to nejaká paráda a přehlídka rozumu po internetu… Šecko je ináč… Kovid je sráč, jak dysi řekl můj milovaný Umberto Eco: „Je-li pravý nepřítel příliš silný, je třeba najít si slabšího.“ Můj strýc partyju s kovidem prohrál, upřímnou soustrast teto…
Den desátý – nejlepší věci sú zadara
Od rána su jak na tŕní… Sem tam mňa zabolí hlava a furt su eště takový, jak říká moja mamka pošúlaný, ale ide to… Šecky hlavní příznaky sú preč, mám volat paní doktorce, má teho hodně, tá sviňa neviditelná si totiž nevybírá pána ani kmána… Mám rád, když si lidi dělajú radost a paní doktorka byla tak pozitivní, že ju udělala aj mně a já čekám konec karantény… Doma sa odstrojuje stromek, a to eště nejsú Hromnice, ale prej sa mám těšit na dalšího Ježiška, že donese nový… Další Ježišek už snáď bude bez kovida, přejeme si to určitě šecí… A dyž budeme hodní a poslúchat, tož nám to ministr nebo premiér splní… Říkám si ale keho vlastně poslúchat, jako malý sem poslúchal mamku a negdy dostal, co sem si zaslúžil… Po šeckém hovno, enom po včelách med…
Den jedenáctý – volání divočiny
Poslední deň v kleci… Už vím, jak sa cítí chytěný lev v zologickéj… Těším sa ven, budu to umět? Pár dní doma a co to s člověkem udělá, sice už vím, že po kovidovi sú skoro šecí unavení a blbě spijú, šak take sa budím každú hodinu, co dyby náhodú neco… Zjišťuju, že vidím blbějc, jak před kovidem, snáď si to sedne, když nesedne, očařka to istí… Během dňa už valím výkaze, jak dyby nemělo byt žádné zajtra, myslíte si, že nekoho navrchu zajímá, že je radnica zavřítá? Možete si myslet, také sem si myslel… Odpoledňa onlajn schůza až do večera, oči unavené, hlava drží, ale nechcel bych, aby sa mňa nekdo něco optal a myslím, že by ten deň nerozumněl řeči mojého kmeňa, připadám si, jak náčelník Stójící vůl…
Den po té – konečně svoboda
Dybyste to moja mamko věděli… Sobota je tu a s ňú svoboda… Chce sa ně zasej žit… Mosím to testnút jaké to je venku, byl sem pověřený opravdu velkým úkolem, nákup… Jezdím s košem po nákupáku, lejstro co bylo nachystané maršálkovi je dlúhé a koš sa plní šeckým, co bysme mohli enom zest… Nadřítý su jak Bulhar, byla to fakt dlúhá púť, ale stálo to fakt za to… Doma majú šecí radost, negdo ze salámu, negdo z toaleťáku a já sem si kúpil nugetu, zas mně bude blbě, šak jak dycky… Tož tak snáď končí kovidové dobrodružství, ale mosím počítat s tym, že mňa sem tam zabolí dyňa, aj tlak sa ně zvihl a budu aj unavený… Deň končí a já sa těším na další dobrodružství venku aj dalších dní, idu sa okúpat… Neujela mně noha ve vaně? Ujela, dokřápaný su jak sviňa a dobře mně tak…
Druhý týden zakoviděného starosty v kostce. Napsat pokračování je vždy těžké a Anděl páně 2 to asi určitě není, můj oblíbený Jirka Strach to ví a já se těším na Anděla páně 3. Tož tak…
Děkuji všem, kdo mi byli oporou a neustále myslím na všechny, co se potýkají s Covidem-19, zaslouží si pomoc a lásku blízkých a děkuji za pomoc nám všem zdravotníkům, ale také pracovníkům sociálních služeb, že se starají o ty, kteří to sami nedokáží.
(Vojtěch Pospíšil, starosta Josefova)
Diskuze