obec svatobořice-Mistřín má výjimečné místo PRO dárce kostní dřeně.

V době pandemie Covid 19 se zde stal doslovný zázrak, že dárcovství podstoupili hned tři mládenci

SVATOBOŘICE-MISTŘÍN – O dárcích krve se píše v novinách se zaužívanou pravidelností. Ovšem za největší dar člověka člověku je považováno na celém světě bezplatné dárcovství dřeně.  Do jeho registru v České republice mohou vstoupit pouze lidé v limitovaném věku od 18 do 35 let. Musí mít dobrý zdravotní stav s ochotou překonat určité nepohodlí se ztrátou času. Vše je spojené s jednou či několika návštěvami zdravotnického zařízení, případně s odběrem krvetvorných buněk v zájmu záchrany života druhého člověka.

Náboru nových dárců se věnuje třiadvacet let stále neúnavná seniorka z Otrokovic, Zdenka Wasserbauerová (80). Její osobnost znají po celé republice a také na Hodonínsku, kde zavítala s osvětou tohoto dárcovství do Hodonína, Kyjova, Strážnice, Bzence, Velké nad Veličkou nebo Domanína či Těmic.

„Můj vnuk se v roce 1997 léčil na dětské hemato-onkologii v Olomouci. Velice mě to zasáhlo, tak jako každého. Měl naštěstí typ leukémie, kdy nepotřeboval kostní dřeň od dárce, ale vedle něj na pokoji ležel chlapec, dvou a půl letý Honzík. A ten transplantaci potřeboval, ale nedočkal se jí,“ vysvětluje začátky svého angažování v náborech Zdenka Wasserbauerová. Za tu dobu našla bez nároku na odměnu úctyhodných 19.700 potencionálních dárců. 

„Ze sto dvaceti lidí, kteří se zapíší do registru, nakonec může darovat kostní dřeň jenom jeden. A v Česku je potřeba ročně asi 150 dárců. Dva roky po sobě máme domácích 50, ostatní dárci jsou ze zahraničí,“ říká k současné statistice Zdenka Wasserbauerová. Přitom s úsměvem na tváři vzpomene i Svatobořice-Mistřín, kde se před pár lety rozběhl nečekaně velký zájem o dárcovství kostní dřeně, v pomoci zachránit život místnímu mládenci. Vše nakonec také dobře dopadlo.  

„S takovou ochotou lidí jsem se ještě nikdy v republice nesetkala, jak na tomto místě Slovácka. Nejlépe vám o tom ale povypráví tamní praktická lékařka pro dospělé Miroslava Neduchalová a dárce Pavel Měsiček,“ odkazuje za jmenovanými lidmi NOVÉ SLOVÁCKO  Zdenka Wasserbauerová.  

Tak začíná náš příběh, který zapadne i do této poklidné adventní doby.

„Vzpomínám na rok 2016, kdy se u nás v ordinaci zaregistroval devatenáctiletý letý Filip Dobeš, první dětský pacient v republice po úspěšné transplantaci srdce. Ve vesnici se strhla velká vlna solidarity. 

Vnímala jsem jakési semknutí mladých lidí. Schola uspořádala benefiční koncert pro Filipa, natočila CD a ústřední písnička byla věnována Fildovi. Sociální sítě a média přinášely zprávy o Filipovi z Mistřína. V stejném roce nově přichází do ordinace  další místni mladík, jehož diagnóza zněla  Hodgkinův lymfom. Dennis Urc z Mistřína. Ten už měl za sebou autotransplantaci kostní dřeně, ozařování, chemoterapie. Jediná šance na život byla najít vhodného dárce kostní dřeně. Nelehký úkol bez zaváhání na sebe vzala teta Dennise, paní Marcela Hasalová. Zajistila potřebnou legislativu k náboru potencionálních dárců. Nápomocná nám byla i paní Wasserbauerova z nadace dárců. Na sále kulturáku jsme nejdříve uspořádali přednášku o onemocněních kostní dřeně, o možnostech léčby a o samotném odběru od dárce. Nábor tak mohl začít. Probíhal během dvou víkendů na zdravotním středisku a o Dennisovi se psalo a mluvilo nejenom mezi mladými všude v okolí. Obrovský zájem mladých  lidí zapsat se do registru, ochota zdravotních sester, dobrovolnic, které odebraly více než čtyřista vzorků krve, to vše, věřím, pomohlo Dennisovi a jeho rodině překonat těžké období. Dennisův dárce se nakonec našel v Německu. Díky Bohu měl jeho příběh šťastný konec a já jsem  letos s radostí přijala pozvání na svatební obřad novomanželů Urcových. Od roku 2016 se postupně ozvali tři mladí lidé, u nás tehdy zapsaní do registru, kteří se stali vhodnými dárci. O zázraku se dá ale mluvit letos v době pandemie COVID-19, kdy kostní dřeň darovali další tři kluci ze Svatobořic-Mistřína, dva během jednoho týdne,“ popisuje příjemné pocity Miroslava Neduchalová.

Vedoucí lékařka koordinačního centra dárců MUDr. Jana Navrátilová z Fakultní nemocnice Plzeň o Svatobořicích-Mistříně prohlásila, že platí za nejúspěšnější vesnici v České republice v počtu dárců na počet obyvatel. 

„Je vidět, že naše úsilí mělo svůj význam, že osvěty není nikdy dost. V sousedním Německu, které má největší registr dárců v Evropě, je dárcovství jistou morální povinností každého mladého člověka. Kéž naši dnešní „hrdinové“ Pavel Měsíček, Pavel Změlík a René Slíž jsou pro nás všechny vzorem, ale i životni inspirací,“ dodává lékařka.

Několik otázek jsme položili i jednomu z trojice „úspěšných“ dárců kostní dřeně, pětadvacetiletému PAVLU MĚSÍČKOVI.   

Nyní bydlí přechodně ve Zlíně se svou přítelkyní. Letos dokončil inženýrské studium na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta aplikované informatiky a pokračuje zde v doktorském programu v Ústavu informatiky a umělé inteligence. Při škole pracuje na půl úvazku ve firmě CN Group jako Test Engineer. Celý život sportuje, hraje aktivně fotbal, kuželky, jezdí na snowboardu.

Jasné rozhodnutí darovat, pomoct druhému člověku v záchraně života, vypsání dotazníku na úvod s následným malým 2 ml. odběrem vzorku krve. Přemýšlel jsi vůbec někdy nad dárcovstvím krve a kostní dřeně?  

Nikdy v životě jsem si nepomyslel, že budu darovat krev, natož kostní dřeň. Nebudu lhát, od malička pro mě byly jehly postrach. Jsem sice dvoumetrový chlap, ale ještě nedávno jsem omdléval téměř po každém očkování! Samozřejmě jsem si uvědomoval, že pro záchranu lidského života musí jít tyto drobné „překážky“ stranou, ale taky mě uklidňovalo to, že šance, že mě vyberou, je mizivá. Dárcem se stane ani ne jedno procento zaregistrovaných.

Jak se dále spouští pro potencionálního dárce dřeně samotný akt odběru?

Všechno spustil v dubnu tohoto roku nečekaný telefonát z Fakultní nemocnice Olomouc. Oznámili mi, že jsem byl vybrán do užšího výběru pěti potenciálních dárců s vysokou shodou transplantačních znaků a pozvali mě na odběry. Ty proběhly zcela hladce a já jsem si v tu chvíli uvědomil, jak moc stojím o to, být vhodným adeptem, a že jestli to nevyjde, budu zklamaný. Po několika týdnech jsem se dozvěděl, že právě já můžu zachránit lidský život. Radovala se se mnou i rodina a později přátelé a prakticky celá obec. Stal jsem se v pořadí třetím dárcem kostní dřeně v „revíru“ doktorky Neduchalové. Další, teď už detailnější vyšetření a vstupní konzultaci jsem absolvoval začátkem června v Plzni. Součástí pohovoru byla i volba metody odběru. 

Má dárce i možnost jeho výběru? 

Obvykle má dárce na výběr ze dvou možností, buď odběr klasicky v narkóze z pánevní kosti nebo bez narkózy ze žíly. S mým strachem z jehel jsem preferoval odběr z pánevní kosti, ale v tomto případě byla vhodnější druhá možnost. Souhlasil jsem. Odjížděl jsem druhý den s verdiktem „zdráv a schopen“ a chladicí taškou s injekcemi na vyplavení krvetvorných buněk. 

Co se děje dále s injekcemi a bylo po nich něco cítit?

Injekce bylo nutné aplikovat po čtyři dny před odběrem. Bez problémů to zajistili na našem zdravotním středisku a i když vyšla jedna z dávek na neděli, prostě se u nás paní doktorka zastavila v kroji přímo z průvodu Božího těla. Byl jsem upozorněn na to, že se v těch dnech můžu cítit jako při lehčí chřipce a nakonec to bylo ještě snazší. Snad jen mírné pobolívání ve spodní části zad. 

Komunikovala s tebou před transplantací nemocnice?  

Ze strany nemocnice jsem byl v průběhu příprav několikrát telefonicky dotázán, jestli do toho skutečně půjdu a nerozmyslím si to. Nedovedu si představit něco takového tomu nemocnému člověku udělat, když už má před sebou naději a je intenzivně připravován na transplantaci. Zřejmě už se v minulosti ale stalo, že z obav o možný dopad na vlastní zdraví dárce na poslední chvíli ucukl. Ostatně i na naše odběry jsme se z pěti účastníků dostavili jen čtyři. 

Koncem června přišel den D, můžeš nám popsat, jak probíhal? 

V odpoledních hodinách jsem byl přijat na hematologicko-onkologické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni. Personál byl velice příjemný a vybavení moderní. Velmi jsem také ocenil, že se mnou mohla být moje přítelkyně. Nocleh nám byl bezplatně zajištěn v hotelu U Pramenů, který svými službami podporuje Nadaci pro transplantaci kostní dřeně.

Druhý den dopoledne mi byly na odběrovém pokoji napíchnuty žíly v obou pažích. Z jedné ruky krev cirkulovala přes separátor, který oddělil krvetvorné buňky a odstředěná krev se vracela do druhé ruky. Celý proces trval čtyři a půl hodiny. Vše probíhalo naprosto bezbolestně, jen ke konci jsem se už těšil, až si budu moct protáhnout zdřevěnělé končetiny.

Po samotném odběru to jak vypadalo?

Po odběru bylo potřeba vyčkat do druhého dne, zda bude počet odebraných buněk dostatečný (v tom případě by se proces opakoval) a taky pro jistotu, že u mě nenastanou zdravotní komplikace. S nadšením jsem uvítal doporučení lékaře na doplnění tělních tekutin formou sklenice vyhlášeného plzeňského piva. 

Jaké byly poodběrové pocity a kdy tě pustili domů. Nebyly nějaké komplikace?

Bylo mi dobře, cítil jsem se jen trochu unavený a šel jsem brzo spát. 

Následující den jsem byl z nemocnice propuštěn, vše bylo v pořádku a počet separovaných buněk byl dostatečný. Pan primář mi při loučení velmi děkoval a tím ještě umocnil nádherný pocit, který mě po odběru zaplavoval. Lépe jsem se snad nikdy necítil.

Žádné komplikace u mě nenastaly, během pár dnů jsem byl fit a za dva týdny už jsem začal tělo zatěžovat sportem. 

Spojíš tento výjimečný a úspěšný akt s častějším darováním krevních derivátů?

A co bych do sebe nikdy dřív neřekl, uvažuji, že se stanu pravidelným čestným dárcem krve.

Znáš jméno zachráněného pacienta, je s ním možnost se někdy setkat na vlastní oči? 

Záměrně jsem neuvedl přesné datum odběru z důvodu zachování určité anonymity. Nevím, do které nemocnice mířil vrtulník s pytlíčkem mé kostní dřeně ani komu byl aplikován, vím jen, že to bylo v České republice. Pokud za pár let obdarovaný projeví zájem se se mnou setkat, budu za to rád. Hlavně se mi tím potvrdí, že všechno dobře dopadlo.

Děkuju za určitě poutavou předvánoční osvětu k dárcovství kostní dřeně a přeji, nech se díky takovým lidem, se srdcem nosícím na správném místě, nezištné pomoci k záchraně života druhého člověka, rozrůstá VÁŠ registr“.

Sám jsem v něm byl také za mladších let evidován, ale nikdy mě nevybral registr k odběru, na který jsem se taky hodně těšil. Zůstala u mně v 61 letech „pouze“ životní záliba – darování krevních derivátů – krve a plazmy s počtem 250 bezplatných odběrů. 

Krásné Vánoce a šťastný Nový rok!                         Tonda Vrba