Rozhovory

„Nikdo neví, kdy bude sám pomoc potřebovat. Udělal bych to zase,“ říká osmák Vojta z Ratíškovic, který odklízel následky tornáda

Sobota Říjen 30, 2021
135

Než udeřilo koncem června na Hodonínsko ničivé tornádo, byl Vojta Toman z Ratíškovic „obyčejný“ sedmák z tamní základní školy. Jakmile se ale na druhý den dozvěděl, co se vlastně 24. června v ten osudný večer stalo, neváhal ani minutu. Hned po škole hodil batoh za dveře, naskočil na své jízdní kolo, a vydal se pomáhat na zdecimovaný Pánov. Tam vydržel odklízet následky ničivého přírodního živlu a obětavě pomáhal těm nejpostiženějším celý měsíc a půl, bez jediného volného dne. Sem tam si „odskočil“ s partou chlapů i do Lužic či Mikulčic. Pomáhat vydržel až do té doby, kdy už ho tak bolela záda, že už to dál prostě nešlo. Nelituje ale jediného dne, kdy mohl ležet u vody nebo blbnout venku, jako ostatní kluci v jeho věku. Naopak, jako správný zálesák si totiž s ničím neláme hlavu, a než by nad vším dlouze přemýšlel, raději jedná. „Často jsme pracovali od sedmi hodin ráno do desíti večer. Když už byla tma, vzali jsme si s chlapy halogen a dělali dál. Ti lidé neměli kde bydlet a potřebovali co nejrychleji opravit to, co jim z domů zbylo,“ líčí Vojta. Stačil přitom tempu dospělých, takže netrvalo dlouho, a všimli si ho všichni, kdo se v postižených obcích pomáhali stejně jako on. A někteří jeho snahu i náležitě ocenili. Teď se on a díky němu i parta jeho spolužáků podívají například do Senátu. Jak to všechno Vojta viděl očima čtrnáctiletého kluka? A co si za těch pár týdnů uvědomil? 

Co sis pomyslel v ten první moment, kdy jsi přijel na kole na Pánov, hned druhý den po tornádu? Jak to tam pár hodin poté vypadalo?

Že to snad ani není možné, aby se něco tak šíleného stalo u nás v České republice. Ten první den to tam opravdu vypadalo, jako by tam spadla bomba, jako by byla Třetí světová válka. Prostě jako po výbuchu. Všude rozmlácené střešní tašky, hromady dřeva, trámy, vyvrácené stromy, popadané zídky, vytlučená okna…A spousta nešťastných a smutných lidí, kteří nevěděli, jak budou žít dál, protože někteří najednou neměli vůbec nic. 

Kolik dní jsi v postižených obcích pomáhal?

Měsíc a 10 dní, ze začátku jsem tam byl i do desíti večer, vzali jsme s chlapy halogen a jeli, dokud to šlo. Pomáhaly tam ale i ženy, taky jsem tam potkal jednoho kluka asi o dva roky staršího. Pak mně nějak „křuplo“ v zádech, a už to nešlo. Měl jsem už bolesti zad, bolely mě kříže i plotýnky. 

Co všechno jsi tam dělal? To ses toho musel i hodně naučit do života, že?  

Pomáhal jsem se vším možným, uklízel jsem ty první dny s taťkou polámané větve v lese naproti Pánovu, ty další dny jsem třeba míchal maltu, pomáhal betonovat, připravovat materiál na opravu střech. Naučil jsem se toho opravdu hodně. 

Čím bys chtěl být, až vyrosteš? Jaké povolání se Ti líbí?

Já bych se chtěl stát tesařem, protože když dojde taková katastrofa, jsou rychle potřeba střechy, aby ti lidi mohli co nejdřív bydlet. 

To sis uvědomil při té katastrofě? 

Ano. V ten moment, kdy jsme museli rychle zakrýt jednu střechu, protože se blížila hrozná bouřka. Byli jsme mokří jak myši, když se nám podařila konečně natáhnout plachtu, aby těm lidem nanapršelo do toho odkrytého poničeného domu. Ale majitelé nám pak přišli poděkovat a měli i slzy v očích. 

Určitě jsi tam viděl a slyšel spoustu smutných příběhů, ale i těch se šťastným koncem. Zaujal tě některý tak, že na něj nikdy nezapomeneš?  

Ano, pomáhali jsme třeba lidem, kteří měli úplně zbořený barák a nezůstalo jim vůbec nic. Tornádo jim zničilo a sebralo úplně všechno. Z toho jsem byl hodně smutný a řekl jsem si, že musíme udělat všechno pro to, aby ti lidé zase mohli někde co nejdřív bydlet a mít svůj domov. 

Uvědomil sis tam něco důležitého? 

Uvědomil jsem si tam hodně věcí, třeba že druhým lidem se má pomáhat, protože nikdo z nás nevíme, kdy můžeme sami pomoc potřebovat. Nikde není psané, že se taková nebo podobná katastrofa nemůže stát i nám. Na druhou stranu jsem ale pochopil i to, jak umí být nejen děcka, ale i dospělí lidé strašně závistiví a nepřející. To mě hodně mrzí a nechápu to.

Spousta dospělých lidí si všimla Tvé ochoty a pracovitosti a také to náležitě ocenila. Dostal jsi něco hezkého na památku, co Ti bude tornádo a tu solidaritu mezi lidmi ještě dlouho připomínat? 

Dostal jsem toho spoustu, třeba nové jízdní kolo od slovenských hasičů, kteří na Pánově taky pomáhali, nerozbitný pracovní telefon od Aligátora, od bývalého šéfa hasičů pana Červenky nové trekové boty do přírody, super zálesácký nůž, od Armády české republiky pak vojenskou kuklu a lékárničku, poukázky do cukrárny, knížku, nějaké peníze, které mi taťka hned uložil na účet, až budu potřebovat koupit nějakou pořádnou věc nebo si udělat řidičák na motorku. Taky mi poslední den ve školním roce přivezli přímo do školy hamburgera z jedné kyjovské burgrárny. Chtěl bych za to všem ještě jednou moc poděkovat. 

Taky vím, že jsi od jedné hodné paní z Dubňan dostal příměstský tábor, aby sis chvilku odpočinul. Líbilo se Ti tam? 

Já jsem tam nakonec ani nejel, rozhodl jsem se, že budu raději jezdit pomáhat na Pánov, tam mě bylo potřeba v tu chvíli víc. 

Tvá fotka s popiskem: “Tohle je Vojta z Ratíškovic, která maká od rána do večera v postižených obcích. Palec nahoru a klobouk dolů, stíhá práci jako dospělý chlap!“ se objevila na sociálních sítích. Sdílely ji stovky, možná tisíce lidí. Překvapilo Tě, že se z Tebe stala díky Tvé ochotě a dobrosrdečné povaze vlastně taková místní celebrita? 

Překvapilo mě to hrozně moc. Bylo tam snad tisíc sto sdílení a strašně moc lajků, psalo mi mraky lidí, přidávali si mě do přátel, dokonce na mě chtěli telefonní číslo a nabízeli mi třeba plavbu lodí nebo výlet do Náměšti nad Oslavou, kde je letecká základna. Jedna paní z druhého konce republiky mi poslala balíček s dárečky, další za mnou dvakrát přijela z Uherského Hradiště na návštěvu, protože mi chtěla předat dárek a potkat se se mnou osobně. Já jsem z toho všeho byl úplně vedle, vždyť jsem nic tak závratného neudělal, to by přece měl udělat každý. Každý by měl pomoct, když je to potřeba, protože dneska potřebuješ pomoct ty, zítra to ale můžu být já. 

Ty to nemáš v životě úplně jednoduché, vyrůstáš jen s tatínkem, a přesto nemyslíš na sebe, naopak, udělal jsi takhle krásný a dobrý skutek. Taťka na Tebe může být právem pyšný. Co Ti na to všechno říkal? 

Že má ze mě opravdu radost, že je rád, že má takového pracovitého kluka. 

A Ty sám, jaký máš ze sebe a z celé té situace pocit? 

Mám ze sebe taky radost, že jsem to všechno zvládl. Udělal jsem prakticky nemožné. Bylo to fakt některé dny hodně těžké. Ale zase, když mně pak někdo řekl, že se můžu u nich kdykoli zastavit na buchtu a na čaj, až pojedu kolem, za tu pomoc, co jsem pro ně udělal, to mně všecku tu dřinu vynahradilo. 

Jaký jsi kluk? Co Tě vlastně baví ze všeho nejvíc? 

Mě baví příroda, já jsem takový trochu zálesák. Rád chodím ven, mám taky pejska Fatynu, s kterou chodím často na procházky do lesa a taky na Náklo nad Ratíškovice. 

Získal jsi při pomoci v těch postižených obcích třeba i nějaké nové přátele? 

Ano, spoustu. Občas si na mě vzal někdo i telefonní číslo, sem tam mi někdo z těch lidí, s kterými jsem pracoval, i zavolá a zeptá se, jak se mám. Byli jsme taková velká „rodina“. 

Chystáš se do postižených obcí znovu? Pojedeš ještě někdy pomáhat? 

Ano, určitě pojedu. Ta největší vlna pomoci už dávno opadla, ti lidé a rodiny nebo třeba i staří lidé nebo maminky s dětmi, které nikoho nemají, tam ale potřebují pomoct stále. Blíží se zima a spousta z nich nemá vůbec ještě ani hotovou střechu a opravené domy. 

Našel sis nějakou konkrétní rodinu, které chceš jet pomoct? 

Našel jsem si jednu rodinu z Moravské Nové Vsi, která teď staví novou dřevostavbu, tak jim o víkendu, a i ve státní svátek pojedeme pomáhat. Tornádo jim zbořilo celý dům, tak jsem se jich teď zeptal, jestli už staví nový, a jestli nebudou potřebovat pomoct. Řekli, že potřebují každou ruku, takže hned jedu. A domluvil jsem se i s partou chlapů, s kterou se znám už z dřívějška, teda z léta, kdy jsme spolu byli na Pánově. 

Ty se určitě v životě neztratíš. Máš nějaký velký sen, který by sis chtěl někdy v budoucnu splnit? 

Chtěl bych se strašně moc podívat do Amazonie, až budu dospělý. Mám totiž moc rád přírodu. S taťkou jezdíme často do Bílých Karpat, kde máme chatu, mám to tam rád, tu krásnou přírodu, kopce, tohle by bylo ale něco úplně jiného. No, a pak si myslím, že je důležité být hlavně dobrým člověkem… (Hana Raiskubová)

Štítky:

rozhovor