Rozhovory

K folkoru ho doma nevedli a hrát na housle ho nebavilo. Přesto se stal primášem

Úterý Leden 5, 2021
282
Primáš Jan Slaměna 12. prosince 2020 oslavil osmdesátku. (Foto: M. Budíková)

KYJOV – Slaměnova cimbálova muzika vedle muziky Jury Petrů je v Kyjově pojem, nemohla chybět na žádné hodové zábavě a dalších folklorních slavnostech. INŽENÝR JAN SLAMĚNA, rodilý Kyjovják,  prakticky celý svůj profesní život působil na různých pozicích v kyjovské sklárně. Jeho „paralelní“ muzikantský život je ale barevnější. O vánočním čase jsme oslavenci,  kterému by jeho věk nikdo nehádal,  položili několik otázek.

Na co nejraději ze své dlouhé  muzikantské éry vzpomínáte?

„Bylo to všecko velice krásné,“ zachvěje se Janu Slaměnovi  hlas, „a snad nejvíc vzpomínám na ty úplné začátky, kdy jsem začínal ne jako muzikant, ale jako tanečník. Tehdy jsem se setkal se staršími členy kyjovského Slováckého krúžku a od nich jsem pochytil řadu písniček, a tím se mi otevřel úplně nový svět, o kterém jsem neměl dříve ani potuchy. Musím říct, že jsem nevyrůstal v prostředí, které by bylo nějak výrazně spjato s folklorem.  Moji rodiče přišli každý odjinud: otec byl z Olomouce, maminka se narodila v Hradišti. Nářečím se u nás nemluvilo, otec se vyjadřoval spisovně a jinak se používala obecná čeština. Maminka hrála na klavír a jejím přičiněním jsem začal hrát na housle. Někdy ve čtvrté třídě jsem dostal na Vánoce  housle, ovšem nebavilo mě to a v posledním roce  na měšťance jsem toho nechal. Dalších šest let jsem na housle vůbec nesáhl, ty odpočívaly na půdě, rozeschly se, ulomil se jim krk. 

Po maturitě, když jsem nastoupil na vysokou školu, jsem se dal dohromady se spolužákem, který byl členem Slováckého krúžku v Kyjově  a ten mne tam přivedl. Tak se stalo, že jsem přilnul k folkloru. Po druhém ročníku na vysoké škole jsme byli na prázdninovém vojenském cvičení, kde  jsme pořádali táboráky a večerní představení. A jeden spolužák tam měl housle a krásně na ně hrál. A protože v té jsem v té době už chodil do  Slováckého krúžku a ten neměl vlastní muziku – tak jsem si usmyslel a udělal takové bláznivé rozhodnutí, že budu hrát a že si postavím svoji muziku. Byl to velice troufalý plán, ale zakousl jsem se do toho, začal jsem hrát, cvičit – ovšem bez nějakého vedení – a nakonec jsem si v roce 1964 vlastní kapelu skutečně založil. 

Cimbálová muzice se dařilo a také jste hodně cestovali i do zahraničí, a to v době, kdy to nebylo běžné.

Cestovali jsme i do ciziny a navazovali jsme nová muzikantská přátelství, jsem gurmán, tak mne zajímala vždy také místní kuchyně. Ale nezapomenutelné zážitky mám i na Strážnici, kdy se hrávalo pod návratím u manželů  Macháňových, sešly se tam muziky z různých oblastí, to bývalo moc krásné. Vůbec ta Strážnice byla zajímavá. Přišel jsem v pátek odpoledne z práce, sbalil jsem si spacák, housle a kroj –  a vrátil jsem se v neděli večer. V roce 1959 jsem ve Strážnici byl ve svých devatenácti letech na folklorním festivalu poprvé a vystupoval jsem tam jako tanečník. Ještě pár let předtím mi ale lidová kultura  nic neříkala. Pomáhal jsem stavět tribuny pro poválečné Slovácké roky 1956 a 1957, ale národopisné  taneční vystoupení mých spolužáků se mi ani trochu nelíbilo. Pak ale přišel zlom a lidové muzice jsem skutečně propadl. 

Mnoho věcí bylo nezapomenutelných, například ve svatoborské muzice, kde se hodně zpívalo, ale na úplné začátky mám silné vzpomínky, protože to bylo pro mne něco skutečně nového. Jak už jsem zmínil,  tenkrát do kyjovského Slováckého krúžku chodila starší generace opravdu dobrých zpěváků, kteří mne naučili spoustu nových písniček. Dnešní generace bohužel zpěvná není. V souborech mají nacvičený určitý program, většinou je to postavené na taneční bázi, ale to opravdové zpívání od srdce se už dneska málokde objeví. Dnes je také  spousta mladých, školených dobrých muzikantů, ale co jim mám za zlé a nemluví ze mne jenom závist – že  nedodržují regionální čistotu. To je prostě předhánění se kdo rychleji, kdo výš, kdo technicky zdatněji, ale  dělají z toho guláš.

Je obtížné naučit se rozlišovat písničky právě z toho regionálního hlediska?

„To se naučit nedá. Tím, že v tom prostředí jste a pracujete, tak to musíte vstřebat. Jak už jsem řekl, měl jsem výhodu v tom, že jsem začínal jako tanečník, takže jsem dovedl většinu  tanců zatancovat. A podle toho se musí muzika přizpůsobit, aby zvolila správné tempo, aby „hráli pod nohy“ a myslím, že se mi to docela dařilo. Protože primáš je v roli dirigenta,  musí to řídit a hlídat.“ 

Jak jste strávili s Vaší paní letošní Vánoce? 

„Vánoce jsme prožili velice pěkně. Dcera s rodinou se postarali o všechny praktické věci, včetně cukroví i kapra.  Dokonce jsme si zahráli, vnuk, je mu devatenáct, se po několikaleté pauze vrátil k houslím, dcera chodila do hudebky dost dlouho, zeťe jsem zacvičil  na basu, tak jsme hráli ve čtyřech.“

Máte nějaké nesplněné přání?

„Moje velké přání je, abychom se ještě ve sklípku sešli s muzikanty, s kterými jsem v posledních letech hrával, a s příznivci folklóru a abychom si opravdu bohatýrsky zavzpomínali na staré piesničky, abychom si zahráli a zazpívali… ale obávám se, že už je to neuskutečnitelné. Kvůli koronavirovým opatřením i moje narozeninová oslava byla odložena na neurčito, staří muzikanti odcházejí, přede dvěma měsíci zemřel profesor Jaroslav Matula, se kterým jsem dlouhé roky hrál. Vzpomínky ale zůstávají.“

(Marie Budíková)