„Dánové mě fascinují. V myšlenkách jsem i tak stále v milované hodonínské zoo,“ říká její bývalá mluvčí

Paní Bohunu Mikulicovou z Hodonína zná řada lidí z celého okresu jako bývalou novinářku, fotografku, korektorku, tiskovou mluvčí hodonínské zoo, ale také výtečnou ochotnici. Nyní je již několik let v důchodu, a z veřejného života se ke škodě mnohých, kteří ji znají, tak trochu vytratila. Kam se vlastně poděla? Aktivní dáma se i v  penzi věnuje svým početným koníčkům, mezi něž patří také cestování. Tuto svou celoživotní zálibu však musela před lety nečekaně nasměrovat do jediné destinace. Pravidelně totiž létá za svou dcerou a dvěma vnoučaty do Dánska, kde často tráví týdny ba i celé měsíce. Jak se podle ní v Dánsku žije? Jací jsou tamní lidé? Je náročné zvládat po sedmdesátce pobyt v letadle? A co ji na životě v této severské zemi baví a fascinuje? 

Co jste si pomyslela, když vám dcera oznámila, že se zamilovala, a bude se stěhovat do Dánska? Jak jste tu zprávu přijala – nepolekala jste se, že ji už téměř neuvidíte? 

No tak ono to naštěstí nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Dcera rok studovala na Kodaňské univerzitě a právě tam se se svým mužem seznámila. Zprvu to vypadalo, že spolu budou žít v Česku.  Když pak ale dcera získala práci na českém velvyslanectví v Kodani, bylo rozhodnuto. Ovšem strach z toho, že se nebudeme vídat, jsem ani náznakem neměla. Na to bylo a je mezi námi příliš silné pouto. 

Nicméně abyste neztratila kontakt se svým dítětem a později i vnoučaty, staly se vám nutností lety na sever… 

Ani ne tak nutností jako přirozeností. Zprvu jsme se setkávaly kvartálně na střídačku v Kodani a v Hodoníně, ale když se narodila vnučka a poté vnouček, pak už létání začalo být převážně jednosměrné s frekvencí šestkrát do roka. 

Létáte ráda, nebo jen proto, že je to nezbytné?

V létání se nijak nevyžívám, ale nevadí mi. Ostatně let trvá jen hodinu. Jezdívala jsem i autobusem a zkoušela to i vlakem. Ale to čtrnácti- až šestnáctihodinové posezení nebylo nic příjemného. 

Jaké byly vaše dojmy z první cesty do Skandinávie? 

Do těchto končin jsem nahlédla už dřív, skrze poznávací zájezd Norsko, Švédsko, Dánsko. A právě na Dánsko jsem se těšila nejvíc. Přestože jsem o něm skoro nic nevěděla – snad jen to, že hlavní město je Kodaň a že tam mají intenzivní zemědělství, jsem o něm bůhvíproč snila už jako školačka. Jako bych tušila, že se mi tato krásná země jednou stane druhým domovem.    

Je něco, co vás v Dánsku vysloveně fascinuje? 

Ano, ten dánský koncept „ hygge“. Něco jako pohoda, klídek, tabáček. Ono to na první pohled vypadá spíše jako dobrá marketingová značka, což možná i je, ale když Dány poznáte blíž, zjistíte, že smysl pro vytváření pohody mají doslova ve své DNA. Jsou družní a veselí a útulnost a příjemnou atmosféru se snaží vytvořit za každého počasí a všude. Ať jde o rodinná či pracovní setkání nebo třídní schůzku.                                                                                                                                                                            

Podnikáte i poznávací výlety po severské zemi? Kam všude jste se už podívala?

Dost se toulám po Kodani, kde je stále co objevovat a obdivovat. Projela jsem ale i Jutský poloostrov, kde mě okouzlilo třeba město Aarhus s nádherným skanzenem. Každý rok alespoň týden trávím s rodinou na její chatě na Fynu, což je ostrov, kde se nachází půvabné město Odense, rodiště pohádkáře Andersena. Doslova mě pohltila i mysteriózní atmosféra městečka Helsingør, jež proslavil hrad známý jako Elsinor v Shakespearově hře Hamlet. 

Jací jsou Seveřané? Mají nějakou typickou vlastnost? 

Ano, jak už jsem se zmínila, jsou velmi přátelští. Usmívají se i na ty, které neznají, a šíří tak dobrou náladu. Na ulici, v kavárně, všude. Jsou klidní, neradi se hádají a snad to ani neumějí. Panuje mezi nimi důvěra, nebojí se v parku odložit na lavičku své věci. V obchodě vás neošidí, jsou laskaví a vstřícní. Také policisté a hlavně revizoři jsou velmi slušní a kultivovaní. Ve společnosti nepanuje hierarchie, ani šéf v práci vlastně není šéf. Všichni si tykají nehledě na společenské postavení či věk, a všichni jezdí na kole. V žádném případě se nechci pasovat do role experta na dánskou letoru, ale takové jsou mé dojmy, postřehy a zkušenosti. 

Stačila jste si tam za tu dobu najít i nějaké přátele?  

Tak se to asi úplně říct nedá. I když se domluvím anglicky, přeci jen tu jazyková bariéra je. A tak se spokojím s širokou dánskou rodinou, v níž panují vřelé vztahy. Samozřejmě se znám i s přáteli mé dcery. Ostatně většinu času stejně trávím se svými malými vnoučátky. 

 Co je na tom pravdy, že Dánové rádi popíjejí? 

Máte na mysli u nás známý příměr – je opilý jak Dán? Tak to je tak: Dánové zase říkají – opilý jak Švéd a Švédové – opilý jak Rus. A teď vážně. Dánové nechodí na pivo do hospod, jako je tomu u nás. Pokud se ale chtějí trochu poveselit nebo si přihnout, pak se tak nejčastěji stává při různých pátečních setkáních.

A co móda? Jak se oblékají lidé v Dánsku? 

Nejen v oblečení, ale i v celkovém designu vévodí šedá, černá, béžová. Křiklavé barvy nikde neuvidíte. V  ulicích je přitom znát, že Dánové módu sledují a též se jí přizpůsobují. Většinou ale se vkusem a elegancí a jistou dávkou ležérnosti. 

Dánsko je jedna z ekonomicky nejrozvinutějších zemí světa se silným sociálním systémem. Jak se podle vás žije tamním seniorům? 

V Dánsku se žije dobře všem, nejen seniorům. V této zemi téměř neexistuje korupce, takže vláda se nezabývá řešením skandálů, ale plně se soustředí na svou práci, což je vidět doslova na každém kroku. Je fakt, že jsou tam poměrně vysoké daně, ale to je ta daň za welfare (blahobyt – pozn. red.), jaký snad jinde nemají a na nějž jsou lidé nesmírně hrdí. Jinak klasický obrázek seniora luštícího křížovky tam nehledejte. Staří lidé jsou vesměs velmi aktivní, vyznávají zdravý životní styl, sdružují se ve spolcích, cestují. Smutnou stránkou ovšem je, že svůj život většina z nich končí v domovech důchodců. 

Nedá mi to, abych se nezeptala, jak si Dánové radí s koronou…

S lehkostí a elegancí sobě vlastní. Nechali proškolit mnoho mladých lidí na antigenní testování, které se tak provádí téměř na každém rohu. Lidé se nemusejí objednávat, stačí deset minut počkat, až na ně přijde řada. Za dalších patnáct minut mají ve svých mobilech zprávu. Dánové si na tuto službu zvykli a nechají se testovat, třeba, i když chtějí navštívit své známé nebo zajít do zoo. Obojí testy, tedy i PCR, jsou tam zdarma, a to dokonce i pro cizince, jimž musí vystavit certifikát. Pokud vím, jednu dobu tam situace nebyla dobrá, ale právě díky bezproblémovému testování i vrozené dánské disciplinovanosti si s tím docela dobře radí. Když jsem v polovině dubna odtamtud odlétala, děti už byly nějaký čas zpátky ve školách a byly otevřeny i obchody. Samozřejmě za dodržování vyhlášených pravidel. 

Jste bývalou tiskovou mluvčí Zoo Hodonín. Je zahrada jedním z míst, kam se vracíte, když přiletíte zpět ze severní Evropy do svého rodného kraje? 

Na hodonínskou zoo nikdy nezapomenu. Prožila jsem v ní krásných deset let a v myšlenkách jsem tam téměř denně. Zastavuji se ale jen občas, abych se neokoukala.

Na závěr našeho rozhovoru mi dovolte ještě jednu otázku. Nedovedu si představit, jaké to je, mít dva domovy – každý v jiné zemi –  a vlastně tak žít dva životy. Jak se s tím srovnáváte? 

Není to zrovna jednoduché, ale mám to asi tak: Vždycky když spěje můj pobyt v Dánsku ke konci, začnu se až bláznivě těšit na svůj byt, na své pohodlí a klid, na milá místa v Hodoníně a jeho okolí, na přátele, sousedy, rodinu. A když už to všechno mám, nemohu se dočkat, až zase sbalím kufr a uslyším slova letušky: „Přejeme vám příjemný let“. (Hana Raiskubová)