Básník, který proslavil Ježov

JEŽOV – V době první republiky nebylo patrně slavnější obce na Slovácku než Ježov. Zásluhu na tom měl Vojtěch Rozner (1905-1991), autor básnické skladby Galánečka z Ježova, v níž vylíčil příběh nešťastné lásky chlapce z nezámožné rodiny k dívce z mlynářského rodu. Psal vlastně o sobě, o nenaplněném vztahu k dceři ježovského mlynáře, který měl představu o onačejším ženichovi, než byl syn nezámožného kantora v Hýslech. Vojtěch Rozner se narodil roku 1905 v Uhřicích u Kyjova jako třetí ze sedmi dětí. Po studiu na gymnáziu v Kyjově odešel studovat státní knihovnickou školu do Prahy, ale světová válka studia přerušila. Stal se knihovníkem v Hodoníně a po jednoročním pobytu v tomto městě ho literární talent přitáhl zpět do Prahy, kde mu jeho talent otevřel dveře do redakcí novin i nakladatelství. Když se však začteme do Galánečky z Ježova, nezapochybujeme ani na chvíli, že o jeho odchodu do Prahy rozhodly nejen „nadějné vyhlídky“ literární, ale i nešťastná láska: 

Galánko, galánko, děvčátko, cérečko, po vodě odplouvá rozbité srdéčko, odplouvá, odplouvá pro jiného, pro jiné.

Šuhaju, šuhaju, chlapečku, synku můj, v dobrém jen vzpomínej, v dobrém jen pamatuj, odplouvá, odplouvá, zpátky se nevrací, člověk sám štěstí své snuje a utrácí,

Zdá se, že to bylo včera a už je to přece jen hromada dní, do hlubin snů se propadá sen poslední, kdo blízko byl, jen osudem svát do daleka, jiný domov, jiný svět kdes na mě čeká, čas mění skutečnost a bílí jména, život spěchá vpřed a dozadu se zapomíná.

První literární práce publikoval Rozner již jako student, ale teprve Praha mu poskytla možnosti vydávat tvorbu knižně. Tam také vyšla ve 20. letech Galánečka z Ježova, která postupně dosáhla pěti vydání a na Slovácku se šířila i opisováním. Vedle toho vydal Rozner ještě pět románů, z nichž jeden, Vzpoura chalup, odehrávající se na ježovském mlýně, byl poctěn Cenou Evropského literárního klubu. Dále tři sbírky satirických veršů a epigramů. V poválečné době se však stal obětí politického procesu, v němž byl odsouzen na jedenáct let do uranových dolů s dovětkem „návrat nežádoucí“. Po propuštění v roce 1960 žil v Liberci a živil se jako pomocný dělník v Textilaně. Osud mu dopřál aspoň to, že se se svojí dávnou láskou z ježovského mlýna Františkou Heršlovou setkal při své návštěvě Kyjova v roce 1974. Publikovat však již nesměl, a tak psal do „šuplíku“. Změnu přinesla teprve sametová revoluce, dosáhl rehabilitace, stal se členem liberecké odbočky Syndikátu spisovatelů, ale vydat již některé z rukopisných děl nestihl. Zemřel 20. dubna v roce 1991 jako nejstarší člen Obce spisovatelů v Liberci. Jeho dílo je zapomenuto bohužel i v Ježově, který literárně proslavil.

(Jiří Jilík)

Galánečka z Ježova

(úryvek)

Pod čepcem oblohy, v kordulce údolí

červený šáteček rozvlál se do polí,

tam, v klínu země u Kyjova

ji pánbůh v povijanu humen chová.

To je ta dědinka malovaná,

co mně srdce celé vzala,

a víc mě jak své dítě nezavolá,

když noc svítí do oken

a měsíc v zahrádkách poklekne.

Za ruce se domky drží po rovině, stráni,

kostel rozkročený mezi nebem na kopečku

malovaná žúdra dole jako kvočna chrání,

dvě silnice přes dědinu, potok mezi nimi,

stromy, jaří šuhaji s kosárky zelenými,

červená vrata pro chléb, když se z polí vozí,

bílé kopky husí, pokřik děcek, bekot kozí,

muškát v oknech, vůně z rozmarýnu,

vinohrady z humen vyvedené nad dědinu,

hořící rty, sukně, šátky, rozpálená čela,

ve dne šramot, kodrcání kol a píseň 

za večera,

snad všecko ještě tak, jak bylo kdysi

jen naše mladé sny kdes v pavučinách visí

a jeden dům tu hledí v zamyšlení

za tím, co bylo a už není.